Na cestě sjednocení je západ blízko východu.

Cesta k jednotě, k Bytostnému já – Sjednocení protikladů – je prožitkový proces, v němž člověk poznává sám sebe a síly, které na něj působí. Tento transformační proces – proces hluboké osobní proměny – byl těmi, kteří ho prožili, popisován hlavně symbolicky. Někteří nedávní mistři se snažili tomuto procesu porozumět i psychologicky, což je nesmírně složité, protože hovořit či psát o něm jako o psychologické skutečnosti a její proměně, znamená vyjádřit symboly a prožitky slovem. Je to někdy velmi složitá intelektuální operace. Je to asi tak, jako kdybyste chtěli popsat bílou barvu a měli k dispozici pouze všechny ostatní barvy. Přičemž bílá je, jak známo, nezjevenou sumou všech ostatních, ale JEVÍ se jako absence všech. Proto je do určité míry paradoxem používat k vysvětlení a popisu iracionálních jevů, jakými proces sjednocování protikladů bezpochyby je, racionální funkci. Je tedy jasné, že sebepoznání není pouhý mentální trénink, ale hluboká osobní proměna, při níž člověk vynáší na světlo vědomí cenné nevědomé zkušenosti, proces, ve kterém tyto zkušenosti přetváří v duchovní růst. A tak to je v lidském životě úplně se vším a v sebepoznání či v psychologii vědomí a nevědomí obzvlášť.
Lidé v rámci sebepoznání za vámi přicházejí s nejroztodivnějšími psychickými problémy a věří, že na světě existuje přeci jenom něco na způsob síly, návodu či přístupu, co by jim pomohlo unést tíhu jejich životní situace. Protože většinou nejsou zpraveni o tom, že tato tíha je intrapsychické podstaty, hledají řešení často buďto dočista nepsychickými způsoby (stravování, cvičení…) nebo cestami, které se zabývají pouze nácvikem vědomí (koučing, regrese, pozitivní myšlení a podobně). Nakonec však většina z nich seznává, že přístupy, které nejsou hluboce transformativní, při řešení psychických konfliktů selhávají. Poznávají totiž, že psychická krize, do které se každý z nás dostává několikrát během svého života, je odrazovým můstkem k sebepoznání. Průběh individuálních terapeutických sezení naprosto nepřehlédnutelně a pravdivě ukázal, že v průběhu další terapie se sebepoznávající setkávají s dalšími psychickými fenomény, o jejichž existenci neměli předtím ani ponětí, a jejichž důležitost, léčebný efekt a morální dopad na jejich život zdaleka převyšuje všechno to, co od řešení svého původního problému očekávali. Ocitají na jiné úrovni vědomí a jejich pohled na věc a přístup k životu a ke světu se prostě změnil. Původní problém proto často nakonec ztratí svůj původní význam a musí pátrat, co je ve skutečnosti přivedlo. A tak ať chtějí nebo nechtějí, musí připustit existenci nevědomé psychiky, musí připustit, že za hranicí jejich vlastního vědomí se nachází další neviditelný svět, který přímo i nepřímo skrze určité síly nejenže ovlivňuje chování, myšlení a cítění každého z nás, ale dokonce existuje sám o sobě a je něčím, co je ve své celistvosti běžným lidským vědomím naprosto neuchopitelným a nepochopitelným.
Od nepaměti je lidská psychika spojením vědomých a nevědomých procesů. Není to až taková obtíž, když se snažíme objasnit něco, co je lidskému vědomí dostupné, i když se lidské vědomí chová také velmi nevyzpytatelně. Ovšem člověk se dostává do mnohdy téměř neřešitelných obtíží, pokud se v rámci sebepoznání pokusí objasnit otázky nevědomí. Tím se začne okamžitě dotýkat těch částí naší psychiky, které jsou opatřeny pečetěmi nesoucí nápisy: nežádoucí, nechtěné, vytěsněné, přísně tajné, velmi soukromé, méněcenné, slabé, nevítané, temné, tajemné a zlé. A tak ať chce nebo nechce, probudí spící anděly a démony se vším, co k tomu patří. Když se rozhlédne, zjistí, že většina sama před sebou prchla a kolem něj je už jen hrstka těch, kteří si i přes utrpení a méněcennost nesou v sobě ještě něco, co je daleko silnější a nutí je ono tajemné v nich dále prozkoumávat.

Jak dosáhnout onoho duchovního bohatství?
Duchovní otázky lidského života a témata, které se k nim vztahují, jsou součástí spíše filosofických a náboženských tradic, méně už psychologických přístupů. Možná proto, že moderní psychologie jako věda se příliš vzdálila svému duchovnímu základu a instituce vystavené na ateistických základech nemohou objasnit z podstaty lidského duševna to, co stojí za hranicí jejich vlastního vymezení. Proto je také otázka sjednocení protikladů, jež vytváří centrální sloup poznání, zatížena nesmyslnými očekáváními, než aby byla spravedlivě objasňována, prožívána a zaznamenána jako skutečná spása duše. Modernímu člověku je dán obraz tzv. celistvého člověka, Ježíše Krista, Buddhy atd. jako symbolu jednotné bytosti. Filosofická ani náboženská historie není chudá obrazy a popisy vnitřních proměn, spíše je pro našince málo srozumitelná, protože mluví jiným, než technicko-intelektuálním jazykem. Nemluví doslovně, je plná paradoxů, mluví často nejednoznačně či mnohoznačně, často pouze v symbolech a ke všemu náboženským jazykem, k němuž potřebujeme nutnou dávku citu, prožitků a vlastní psychické zkušeností, abychom pochopili, co se nám autor snažil sdělit.
Člověk moderní doby není omezen ani prostorem ani časem, ale spíš tím, co nosí ve svém vědomí. Modernímu člověku se jen těžko přiznává, že není pánem své vlastní životní situace, že jeho vědomí má sestru, která, protože je pravdomluvná, přímá, prostořeká a hlavně nebezpečně silná, je držena v poutech iluze. Ano, je to právě nevědomí.

Sebeanalytický přístup
Západní člověk se učí pochopení jednostrannému a to způsobem, který mu předkládá moderní věda. Vědecký přístup, tedy přístup ryze vědomostní a intelektuální, není jediný. Pokud se pasuje na jediného samovládce v sebepoznání, dostává se člověk do osidel nekonečné analýzy, která se mění v pitvu mrtvého materiálu a to zejména proto, že prázdné nitro nelze donekonečna analyzovat. Mnozí se spoléhají na mentální vyspělost západního vědomí, ale co naplat, mentální neznamená morální. Intelektuálně vyspělé vědomí nezaručí, jak bude dotyčný kontrolovat a ovládat morálkou své chování pod vlivem silných pudů a emocí, nehledě na to, že intelektuální přístup většinou uzavírá prožívání čím dál tím víc a lidé se vzdalují od své přirozené tělesnosti. Cosi tu k živé analýze chybí. Jsou to prožitky, živý psychický materiál.
S východními filosofickými a náboženskými systémy přichází na západ neobvykle široká nabídka přístupu k nitěrnému světu a k vlastní transformaci. Západ je na přístupy chudší. Proto je zhola nemožné přehlédnout duchovní poklad východu, i přestože je pro většinu z nás jejich jazyk velmi nezřetelný a na naše vnímání, uvažování a myšlení působí často velmi nesrozumitelně a cizorodě. Znalosti východních filosofií nám pomáhají v sebepoznání, pomocí nich se nám daří chápat zásadní otázky smyslu života a porozumění životu samotnému.

Východní kultura nás učí sebepoznání prožitkem, tedy pochopení zprostředkované prožitkem.

Prožívání není sentiment. Západní člověk omezil své prožívání a dnes je prožívání tabuizováno. Ten, jehož nitro se začíná probouzet a vzdouvat nečekanými prožitky, je považován za psychiatrický případ. A PROTOŽE JE FENOMÉN PROŽÍVÁNÍ VE VÝCHODNÍ KULTUŘE SPOJOVÁN S DUCHEM A DUCHOVNÍM ZRÁNÍM, JE VÝCHODNÍ UČENÍ pro mnohé hledanou spásou i přestože mu vnitřně nerozumí.
Čistě intelektuálním věděním člověk zpravidla ničeho nedosáhne. Prostředkem, který má skutečnou účinnost je rozpomenutí se, které je však zároveň znovuprožitím. Východ nakládá s představou sjednocení jinak než západní rozumová kultura. Mystická představa OSVÍCENÍ stojí v drsném protikladu k racionálnímu způsobu poznávání. To spatřuje svůj triumf v intelektuálním vhledu. Přítomné vědomí, které se v průběhu života výchovou a tlakem společnosti oddělilo od historické duše, se na kilometry vzdálilo i představě osvícení, jako symbolu sjednocení. Rozum se potřebuje dobrat pochopení porozuměním, zatím co duše prahne po světle. Výsledkem jednostranného rozumového přístupu je všeobecná desorientace v situacích, které jsou osobní a lidské. Proto dochází ke ztrátě lidských instinktů, které vrcholí ve ztrátě duše na úkor rozumového stanoviska. Intelekt se neváže tíhou těla a je schopen jakýchkoliv představ, aniž by chápal princip celosti. Pramen života v něm vysychá, důsledně vytěsňuje vnitřní vetřelce, které mu nabourávají jeho duchaplné představy vlastní dokonalosti. Proto člověk potřebuje ke svému znovuzrození pramen. Pramen může najít, pokud svolí, že se vydá hledat tam, kde dříve jen nechtěně pobýval. Do vnitřní země, která se z počátku jeví jako životu nepřátelská, do země, kde znovuobjeví své prožívání. Představa osvícení je tak pro rozumově založené vědomí naprosto neuchopitelná. Zakládá se na prožití, proto je vytěsněna spolu s patřičnými prožitky hluboko do nevědomí, a je zákonitě člověku nabízena zpočátku pouze ve snech a ve vizích zprostředkovaných nevědomou duší, která je nezkalena racionálním úsudkem. Skutečná, hluboká osobní proměna má mnohem více charakter osvícení, než racionálního vysvětlení. Proto se západnímu člověku jeví takový stav přinejmenším spíše přízrakem, než stavem, ke kterému samovolně spěje. Pýcha, vrchní hybatel bezcitného intelektu, radí našemu člověku špatně, když ho donutí vciťovat se cele do východních nauk a nutí ho napodobovat a imitovat východní praktiky bez praktické srozumitelnosti a psychologického porozumění. Tak zapomíná na svůj vlastní západní svět a tratí cennou základnu vlastních zkušeností. Ztrácí se ve zvláštnosti a exotice cizích slov, jimž nerozumí a které v něm nemohou nikdy s velkým užitkem vytvořit kořeny. Spíše vznikne klon, který se odděluje od přirozenosti vývoje a celkově tak snaha působí nepřirozeně na celé okolí adepta. Možná proto se ve východních textech velmi často objevuje tvrzení typu: „správný nástroj v rukou zvráceného člověka působí zvráceně. Východní duch je rukavice hozená západu. Jak s ním naloží? Východ si také nepřišel pro křesťanství do západní Evropy, ale nechal si své božstvo či svůj metafyzický jazyk a své symboly. Bezhlavé následování je přístup, jenž ústí v hledání tzv. „správných“ metod a postupů, které by měly zajistit bezproblémový vstup do nirvány.

Ale v pravé skutečnosti vše, ale úplně vše závisí a odvíjí se od člověka.

Snažit se naroubovat vlastní život do nauky není cesta. Každá metoda je pouze vytýčením směru, v rámci tohoto směru se pohybuje adept a jeho povaha a charakter dávají metodě kořeny. Je snadné ztratit vlastní psyché, přestat rozlišovat snahou dostat se nad problémy vlastního života a meditací spíše unikat, než se přibližovat sám k sobě. Snaha vyhnout se utrpení je ústředním motivem všem počátečních chyb, které člověk na cestě sjednocení dělá. Západní napodobování je velmi nešťastným nedorozuměním, které trhá kořeny vlastních instinktů a snaží se roubovat cizí větve na vlastní strom. Nedbání základních psychologických daností západního člověka, snaha vyhnout se konkrétním životním zkušenostem a nárokům, které klade naše prostředí na člověka a nutnost přizpůsobit se naším životním podmínkám nebo také neschopnost dostát nárokům rodinného života a vnějšího materiálního světa většinou končí ztrátou kontaktu s vlastní prožitkovou základnou. Naše doba plodí uzavřenost, plodí neurózy a duševní nerovnováhy všeho druhu. Neurotický západní člověk je nemocen ztrátou duše, žijíce v sociálně a politicky bludném systému, kulturním chaosu, dezorientován v otázkách vlastního náboženství, vlastní psyché a vlastního nitra vůbec a to tedy hlavně proto, že ztratil jeden důležitý pól vlastního života, ztratil své instinkty ve prospěch intelektu a vědomostí. Chceme li tedy přivést našeho člověka k východním učením a přidat jim na srozumitelnosti, musíme nutně přenechat mluvit psychologii, tu psychologii, která mluví o duši západního člověka a o jejích danostech a proměnách.
Vzdálit se vnějšímu světu pouhým soustředěním na vlastní nitro je největší chybou, kterou páchá náš západní člověk. Nirvána – osvobození od choutek, ambicí a vášní, které nás poutají k vnějšímu viditelnému světu, je instinktivní potřebou jak západního, tak východního člověka. Tragickým omylem je původní instinktivní potřeby nenaplnit a ustrašeně se jim vyhnout jenom proto, že se západní člověk nevšimne, jak se démon ambice zmocnil duchovního bohatství a dovedl člověka do výšin, které postrádají Zemi a nectí její přírodní zákony. Duchovní zanícení a vášeň východního člověka je skutečně k obdivu. Pro nás je to však poklad, který musí západní člověk pro sebe ponejprv vykopat. Duchovní zanícení není pro nás věcí neznámou. Alespoň historicky. Středověk ústy mistra Eckharta, Sv. Terezie, či Sv. Jana z Kříže tuto vášeň zná.

Inteligence cítění
Intelekt, tedy čistý rozum nemá vlastnosti ducha. Chybí mu citlivost a tak, když převezme nadvládu nad procesem sjednocení, nasměruje tento proces do slepé uličky. Duch je citlivý rozum, který dává životu směr, usiluje o nadosobní výšiny, usiluje o světlo sjednocení. Na druhé straně mu však oponuje zemitost, temnota, emocionalita a pudovost, jež má kořen a váhu v lidské tělesnosti. Jednostranné rozumové přehánění vytěsnilo citlivost za hranice potřebnosti. Intelektuální převaha dostává člověka do úzkých, protože ztrácí svojí vlastní emocionalitu a pudovost a tím pádem se přestává starat o své SKUTEČNÉ potřeby, své skutečné štěstí. Jednostrannost je marností, která naplní pohár vždy jen do poloviny a pokud ho plní dál, stává se zvrhlostí, která postrádá rozměry lidství a stává se studeným odosobněným stanoviskem. Jestliže západní člověk pochopí a přijme smysl východního ducha, tedy prožívání jako zdroje vnitřní zkušenosti, má možnost usilovat o své znovu naplnění a svojí ztracenou jednotu.
Jak tedy porozumět východu?
V duševním vývoji západního člověka se prakticky odehrává totéž co v duševním dění člověka východního. Tak jako se lidské tělo ve své anatomii a fyziologii neliší rasu od rasy, tak také psychika člověka vykazuje společný základ. Jung ho označil jako kolektivní nevědomí. Strom, který se větví, má jeden kmen a jedny kořeny. Ty jsou naše společné duševní dědictví. Nevědomí není nic, co by člověk neznal. Je to svět instinktů a zděděných představ, hodnot, které následujeme, aniž o tom mnohdy víme. Pokud si člověk toho není vědom, nebo spíše nemá tu schopnost si to uvědomit, spočívá jeho psychika na těchto nevědomých předpokladech, jeho vůle je slabá na to, aby překonávala normy života, nesloužila iluzi normality či vnitřním komplexům. Nemá zatím vlastní jádro. Je to primitivní stav duše. Přerůst tento stav vyžaduje však ještě něco navíc, co zůstalo zapomenuto. Jde o morální představy a hodnoty. Pokud chce žít sám za sebe a něco tak mocného, čím bezesporu kolektivní ideály jsou, přerůst a stát se sám sebou, musí sám sebe morálně pozvednout. Musí se stát ne-primitivním, vědomým člověkem.
Pokud mluvíme o přerůstání sama sebe, mluvíme vlastně o přerůstání hodnotových systémů, které slouží a sloužily vždy jako předlohy a vzorce pro naše chování, chápání a prožívání. Je to vnitřní vzpoura proti starým pořádkům. Jestliže člověk západu vsadil na kartu vědomostí a potýká se životem pouze rozumově, přetrhává vazby se svojí instinktivní potřebou duchovně růst a vyvíjet se. Trhá vazby s přírodou v sobě, s Bohy, jež žijí jako hodnotové systémy v jeho vlastním nitru, avšak neví nic o nich a řídí se jen zákony vnějšího světa.
Tolik moc se v naší společnosti přeceňuje vědomá vůle, dokonce až tak moc, že většina léčení duše se také přesunula ke stanovisku vůle a vědomí a tak dochází k tomu, že západní člověk úplně ztratil ze svého dosahu matrici, kterou nám předává jak vlastní nevědomí tak i východní učení. Zapomněl na druhou polovinu přístupu a to je dát věcem volný průchod. Vědomí je náš velký výdobytek, ale k čemu je, když zničilo naši víru, naši morálku, když ničí samo sebe a degeneruje svými vlastními nástroji a přežívá bez morálního a citového aspektu. A tak člověku nezbývá, než Změnit přístup čisté vůle.

Vůle a rozum nestačí. Moudrost není chytrost. Všechny naše neurózy moderního světa, všechny vychýlení z osy, deprese, chronické únavy, zvyšování se nemocnosti mají společného jmenovatele – intelekt, vůli a vědomí oddělené od těla, nevědomí, pudovosti a emocionality. Hrozivý nárůst nevědomosti o vlastní duši je příčinou většiny onemocnění. Snaha stát za každou cenu mimo konflikty znamená stát mimo své nitro, mimo své instinkty a mimo svou nevědomou stránku osobnosti. Dokonce popírat všechno to, co existuje za hranicemi toho, co vím. Ale odkud přichází ona náprava, která se člověku prostě stane. Odkud přicházejí ony ty stavy, které člověka přivádějí na cestu vyrovnání? Odkud přicházejí nápravné mechanizmy jeho jednostrannosti??
Kdo s tím vším nezachází, ba dokonce odmítá usilovat o vnitřní jednotu, končí zpravidla v měkkosti přenechání svého života systému nebo vlastním komplexům. Východní člověk nikdy na oba póly své přirozenosti nezapomíná. To západní člověk je oddělil tak důkladně, že ztratil své nevědomí z dohledu. Přestal žít duševním životem, přestal prožívat, tedy i trpět a dal se pohodlnou stezkou, která vede přímo do náruče primitivního pohledu na svět za oponou vědomí, pohledu, který je plný předsudků, dokonce i středověkého tmářství a pověr všeho druhu. Takže pokud chce západní člověk nastoupit cestu sjednocení, nemůže začínat zase jen s nějakými záležitostmi, kde používá pouze svojí vůli. Hned si vynutit cvičení jógy. Takový člověk potřebuje být nutně zpraven o své ztracené duši, o potlačených stránkách své vlastní osobnosti , aby si uvědomil, že není tím, co si o sobě myslí, ale spíše tím, kdo žije také uvnitř sám sebe a prožívá se. A to lze jedině odevzdáním. V zájmu věčného přemýšlení se z praktického života člověka vytratila schopnost dát prostor i duši, potažmo vlastnímu tělu, emocím a instinktům, dát prostor pro nevědomí a vše, co na sebe váže. Pozorovat své vlastní nitro a přitom nepřestat prožívat je přetěžký úkol. Pokud moderní člověk z obav o prozrazení své pravé celistvé tváře s vaničkou vylije i dítě a neuzná nevědomou osobnost v sobě, k jeho velkému překvapení se přihlásí sama od sebe v těch nejméně vhodných situacích, v nevhodný čas a na nesprávném místě. Pochopení vztahu mezi vědomou a nevědomou psychikou je základem pro zkoumání povahy transcendence, tedy hluboké osobní proměny člověka, potažmo pochopení protikladů, vztahů mezi nimi a možnostmi sjednocení.
Pokračování….