Sebeklam je postupný rozkladný duševní proces, během něhož je víra plně nahrazena svým opakem – nedůvěrou.

Psychologie sebeklamu
„Člověk, který odmítá poznávat relevantní skutečnosti a nechce vidět, že vnější „realita“ je vytvářena v rozporu s mravním ideálem, který nosí ve svém srdci, je člověk, který si volí diktaturu strachu, chaosu a zla, která se pod povrchem násilně zmocňuje jeho duše.“

Sebeklam a pokřivená morálka
Otázkou pravdy a lži, potažmo hledáním možností a přístupů jak je od sebe odlišit, se naše kultura příliš nezabývá. Pravda je to, co vidím, slyším, na co se dá sáhnout a vědecky ověřit. Tak jednoduchý je princip rozlišování v království materialismu a v kultuře, kterou plodí. A mnoho lidí jej pochopitelně v zájmu vlastní pohodlnosti následuje. Svět duševních daností je jim cizí asi tak, jako rozumu představa osvícení. To, co je duši vlastní, působí na racionalistického ducha cizorodě. Iracionální, konfliktní a abstraktní danosti jsou rozumem vytěsňovány, až člověk nakonec vytěsní duši dočista. Běžný člověk ve prospěch snadného života odsunul základní otázku – hledání pravdy – do neznáma, kamsi do dávno zapomenutých časů, kdy žili metafyzičtí filosofové, náboženští mystici či horlivci, jež usilovali o poznání. Že si prý počká, až to za něj někdo vyřeší a dozví se o ní z médií. Je však mnoho těch, kteří nabízený rohlík nekonzumují, natož aby se jím nechali opít. Normální většina se srážce obou světů – duševního a racionalistického – vyhýbá. Nechtějí nést a řešit konflikty mezi dobrem a zlem potažmo mezi duchovní a materiální stránkou života. Tady sebeklam nekončí, ale naopak začíná a rozhazuje potichu své sítě. Pokud se najdou tací, kteří se alespoň trochu přiblíží k otázkám duchovním, setkávají se na své cestě s mnoha bludy, které pravdu o povaze vnitřního světa člověka nebezpečně překrucují a namlouvají jim, že poznávat duši je otázka andělů, pozitivních pouček, zázraků či masových církví a jejich náboženství. Ale to není tak.

Žijící náboženství a filosofie nesoucí v sobě zkušenosti našich předchůdců, kteří dokázali nahlédnout na podstatu duševního neznáma, ukazují, že konflikt dobra a zla je základní morální otázkou každého člověka a že každý je jí povinen řešit. Proto nás většina z nich nabádá k jedinému kroku: rozlišit klamné vidění světa a sebe a nalézat pravdu ve svém nitru Moudře nás učí používat knihu vnějšího života jako vodítko na cestě do vlastního nitra za poznáním duše. Takový přístup vede k hluboké osobní proměně. Transformace vědomí není žádný mentální výcvik, který vzniká pozorováním vnějšího světa či vytvářením intelektuálních pouček a názorů, ale hluboká osobní proměna související s poznáním a pochopením tajemného duševního neznáma, jež bytostně vyžaduje rozlišení pravdy a klamu. Proto je prvním úkolem hledajícího otevřít se a rozvinout do vnitřního světa, najít k němu cestu.

A právě tento úkol, krok do vlastního nitra, je zatížen iluzemi všeho druhu nejvíce.

Přirozená žízeň po poznání je v moderním člověku příliš jednostranná a ukájí ji pouze rozšiřováním znalostí a vědomostí. Intelektuální poznání sice narůstá, ale to, co zůstává v mlze, je jeho duše, jejíž niterná existence a pravda o ní je ničena iluzemi a tabu všeho možného druhu. Sebeklam staví hranice poznání. Člověk sabotuje sebepoznání pomocí předsudků, výmluv a pověr hraničících mnohdy se středověkým tmářstvím. I když všichni víme, že nevědomost je kořenem všeho zla, přesto halíme pravdu do mlhy a obcházíme či dokonce vytěsňujeme relevantní fakta vlastního i společenského života. A tak mnohdy zcela vědomě sdílíme kolektivně ustálený způsob přehlížení, tabuizování a vytěsňování, jež vede člověka k odmítání vidět a zjišťovat skutečnost, že realita je vytvářena v rozporu s ověřitelnými skutečnostmi. Pod tlakem kultu vědomostí a rozumu zapomínáme na to, že pravdivé vidění sebe i druhých je atributem duševního i fyzického zdraví. Jsme přesvědčeni, že máme jen velmi malý nebo žádný vliv na to, co se nám děje a odmítáme přijmout fakt, že jedinými strážci pravdy jsme ve skutečnosti jen my sami, každý sám za sebe. Odmítáme připustit, že všechno to, co je ve vnějším světě sociální, je primárně psychické. Proto jsme odmítli převzít zodpovědnost za vlastní duševní stav a za to čím jsme a čím se staneme. A tak nadáváme na vnější svět a na druhé v něm, neuvědomujíc si základní fakt, že hledíme do hlubin vlastní pokřivené subjektivity.

Každý nosíme v srdci mravní ideál, kterému se snažíme vědomě či nevědomě přiblížit. Sebeklam a jeho obhajoba však vede proti přirozenému následování takového ideálu, ba dokonce u mnohých i ke ztrátě schopnosti takový ideál v sobě cítit či dokonce věřit tomu, že něco takového skutečně existuje. Tak málo věří sami sobě, tak málo věří tomu, že jejich vlastní duše je schopna vyplodit cokoliv dobrého. Pohledem upřeným do vnějšího světa pravdu nepoznáme, protože je manipulativně zastírána – zákonným moralismem či ideologiemi všeho možného druhu – jež vyrůstají ze stejné iluze, předsudků a paradoxních přesvědčení o tom, že na jedné straně je člověk pánem všeho dění či na druhé straně naopak nemá vůbec žádný nástroj a vliv na to, co se mu v životě děje.

Sebeklam je schvalovanou morální strategií většiny, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení a udržet si tzv. pozitivní pohled na svět a sebe v něm.

Člověk se nemůže správně rozhodnout, ba dokonce postrádá schopnost rozhodnout se vůbec, pokud popírá pravdu nebo dobrovolně ignoruje fakta přicházející k němu ať už z vnějšího nebo z vnitřního světa. Člověk přizpůsobený masovým ideálům doby se uzavírá prožívání, deformuje své myšlení a vědomí ve prospěch norem a přestává být schopný uznat své vlastní chyby a problémy, které se kupí za zdmi jeho klamného přesvědčení o sobě a o světě, ve kterém žije. Takový člověk se stává nebezpečným sobě i druhým.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě ať již příjemné či nepříjemné, je základ morálně dobré povahy, schopnosti vytvářet si vlastní názory, vyrovnaného života. Celkově – uvést svá vědomá rozhodnutí do souladu s hlubšími záměry duše.

Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemná fakta vede k překrucování, popírání či přikrášlování. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává kolektivní, kulturou a medii podporovanou, iluzi šťastného, neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života. Avšak popírání a ignorace není to, co nás uchrání před bolestí a utrpením. Uznání vnitřního světa znamená vystavit se vlastní duši, která se člověku jeví zpočátku velmi nepřátelsky, zejména díky všem známým pocitům méněcennosti. Pohled do sebe je mnohdy plný duševní bídy, chudoby ducha, morálních poklesků a vlastních chyb. To vytváří naše sebehodnocení nesnesitelným. Proto se většina z nás svého nitra bojí. Takový vhled má rozkladný účinek na iluzorní vědomí, tedy na klamný úsudek o nás samých, který se pod vlivem prožívání rozpadá. Takové počínání přináší utrpení a staví jej do konfliktu se starým způsobem života, ve kterém jsme se utrpení legitimně ve prospěch sociálních výhod vyhýbali.

Pravda bolí, protože se vždy rodí v konfliktu se starou iluzí.

Pozitivní iluze
Mnoho současných psychologických i tzv. duchovních přístupů je zaměřeno na podporu tzv. pozitivních iluzí, což je trvalá forma sebeklamu, která se pohodlně zabydlela v naší středoevropské kultuře. Úsudky zdravých lidí o sobě samých – to je peklo samo. Většina lidí si myslí, že jsou lepší než ti druzí, zastávají přehnané optimistické postoje vůči sobě samým, svým možnostem a vůči vlastní budoucnosti. Takový klam se může narodit jedině tam, kde se věří, že duše je výplod činnosti mozkových buněk, je záležitostí myšlení, tedy jedině tam, kde se věří na materiální štěstí. Tento pozitivní sebeklam vytváří nebetyčné napětí mezi vědomím a nevědomím a vrcholí v životních krizích. Jen někteří z nás přijmou takovou krizi jako východisko pro osobní proměnu a možnost rozlišit konflikt mezi pravdou ukrytou hluboko v duši člověka a iluzí, kterou nesou ve svém vědomí.

Pokřivená morálka normality.
Západní kultura je posedlá trendy normality. Je posedlá potřebou vypadat před druhými normálně. Odlišnost vyvolává strach, nenávist, ohrožení a motivuje lidi k umění pěstování sebeklamu. Lidé nevěří věcem a situacím, které v nich vyvolávají negativní pocity. Myslí si, že mají právo na štěstí, tedy na takové, jak si ho sami představují. Když se mají dopátrat vlastního úsudku, narazí mnohdy na vnitřní postoj odlišný od většinového, což věští konflikt a tak se dostávají ve jménu klamné představy, že oni sami nic nezmůžou, zpět do osidel normality. Protože normální je chovat se, myslet, komunikovat a žít stejně tak, jako to dělá většina lidí. Proto je sebeklam běžnou součástí života a v jeho prospěch mluví i nedílná ignorace vnitřního světa. Uvnitř nás se rodí zárodek individuality. Nedůvěra k vlastnímu poznání, nedůvěra k vlastním prožitkům, zkušenostem a názorům vychází z klamného přesvědčení, že pravda je tam, kde je většina.

Sebeklam je postupný rozkladný duševní proces, během něhož je víra plně nahrazena svým opakem nedůvěrou.

Sebeklam je příčinou a důsledkem mnoha morálních a psychologických vad. Odměnou iluze je krátkodobá emocionální úleva. Z dlouhodobého hlediska člověk, který odmítá poznávat pravdu, platí za takový hřích psychickými a fyzickými problémy ústícími v duševní nouzi, nemoci těla a pokřivení vlastního charakteru. Základním problémem „normálních“ je víra, že popíráním se neblahá skutečnost změní nebo zmizí z jejich života. Živoucí symboly pravdy je tak denervují, že se často uchylují až k úplnému předstírání, že prostě neexistují. Takové lživé návyky uvádějí jejich psychiku do stavu, který je mnohem horší než bolest pravdy. Dlouhodobým popíráním na sebe berou popírané skutečnosti démonickou podobu a potlačováním získávají nebývalou energií, která dokáže zničit duševní rovnováhu nejen toho, koho iluze destruktivně prorůstá, ale v závislosti od jeho vlivu a moci může mnohdy rozložit i rodiny či celá společenství. Problémy těch, kdo pěstují sebeklam, narůstají, což je obecná zkušenost. Svět se k nim chová více nepřátelsky, nic se jim nedaří, chovají a tváří se nedůvěřivě, odmítají pomoc apod… každý známe někoho ze své rodiny či ze svého okolí.
Lidé si klamně myslí, že když svůj problém popřou, zůstane izolován či ohraničen v jedné sféře jejich života. To je jen další blud. Praxe ukázala, že rozkladný proces prorůstá i do dalších oblastí života, které předtím nebyly iluzí zasaženy a nejprve do těch, které s problémem úzce souvisí. Halení pravdy do sebeklamu je rozkladný proces, který se šíří všemi směry, směřující k dobrovolné slepotě, necitlivosti, vnitřní prázdnotě, otupělosti a nevědomosti všeho druhu. V pokročilém stádiu není a nemůže být již kontrolován vědomím, protože se šíří již zcela autonomně skrze nevědomou psyché. Sebeklam nás dovede do míst, kde se stáváme oběťmi slepých skvrn, jež jsme si dlouho dobrovolně vytvářeli ve vědomí a stáváme se pak snadnou kořistí vlastních vnitřních komplexů. Těžko se pak dostáváme k informacím, které nám mohou pomoci osvobodit se. Poznání osvobozuje, přestože bolí.

Každý sebeklam však něco ukrývá. Ukrývá pravdy, které se vymykají běžnému ustanovenému pořádku. Šíření iluze má katastrofální následky, protože démoni pracují kryti iluzí a stín se zmocňuje oblastí života, které mu dříve nepatřili. Zlo se šíří pod rouškou nevědomosti. Člověk se pak stává lehce paranoidním a vytváří si absurdní vysvětlení, kterými se snaží chránit svojí domnělou integritu. Stává se pak slepým a bezmocným vůči svému vlastnímu zlu. Popírání bolestné pravdy se pokládá za legitimní metodu pro zmírnění strachu, zachování naděje a záchranu cti. Celková strategie života – zastírání bolestivých pravd – zejména těch, které se týkají důležitých a mnohdy integritu osobnosti udržujících témat jako je např. smrt, peníze, sexualita, vztahy atd… vede k povrchnosti. Tím lidé ztrácejí možnost vyzrávat, vyvíjet se a duševně růst kontaktem s bolestnou skutečností. Proto mnoho lidí postrádá mravní sílu a silné vědomí k průzkumu bolestivých pravd, či sebedůvěru k vyrovnání se s nesouhlasem ostatních.
Sebeklam, jako řešení problémů všeho druhu, se zabydlel v našich krajích a stal se kulturním vzorcem hodným následování.
Pokud si vytvoříme návyk řešit sebeklamem své životní situace, místo abychom usilovali o pravdu a poctivost jako nástroje pro řešení životních problémů, prožívání se stane nesnesitelným a vyhlídka na lepší časy se ztratí pod rouškou temných iluzí a negativních myšlenek. Poznat a pochopit, že krátkodobé emocionální úlevy neodstraní utrpení ze života je úkol pro každého z nás. Pravdivost a vytrvalost na cestě za pravdou a poznáním je základní atribut pro budoucí vyrovnaný život.