„Dvojí život je Tvůj dar, abys modlitbou ducha, vázán v těle z kůže života pomíjivého, zakoušel poznání sebe a života věčného.“

Kdo z nás nečetl tajemné zápisky mystiků? Kdo z těch, kteří chtějí poznat tajemství duchovního života, netouží najít valoun ztraceného zlata? Kdo by nechtěl být mystikem? Znamená to, že mystikem se člověk nerodí, ale stává. Ale kdo je mystik? Ten, kdo má mystické zážitky a je jimi proměněn?? Ale co jsou to mystické zážitky? Co je mystika, duchovnost, náboženství, psyché, duše? Je mystik zároveň i poznávající?
Zajímám–li se o duchovní život, musím nutně v sobě cítit nějaké duchovní potřeby. Ano může se stát, že mnozí z nás volí duchovno arbitrárně, z intelektuální potřeby dostát sociálním závazkům rodiny, či společenství, které si nárokuje určité duchovní hodnoty, jako jsou různé filosofické skupiny, sekty či církve. A je tomu tak v pořádku, protože mnozí z nás k tomu byli tak vedeni. Přestože je takový arbitrární přístup otázkou spíše formální, i tak pomáhá napřímit vědomí člověka, i když nezasahuje do hlubších citových vrstev psyché. Mnozí z nás však cítí potřebu ducha nejen proto, že se to z jakýchkoliv důvodů má, ale protože hledáme východiska ze své těžké životní situace. Nábožensky řečeno – hledáme spásu. A tak se mnohým z nás stane, že nás zasáhne, zpravidla v době nějaké životní krize, vlna touhy po poznání. Pro hledání ducha často volíme cesty podle vnější nabídky. Jistě, ve vnějším světě je mnoho duchovních pokladnic. Ty východní jsou velmi bohaté a mají mnohdy lákavý obal a nevoní zatuchlostí, proto se jimi musíme dozajista nechat inspirovat. Avšak i západní duchovní pokladnice má mnoho nevyčerpatelných zdrojů, jakými jsou alchymie, hermetismus, gnoze, Jungova hlubinná psychologie apod. Avšak kam se člověk odváží ze všeho nejméně, přitom je to pokladnice ze všech nejplnější, je jeho nitro – duše člověka, která je přirozeným a čistým spojením s duchem. Tady však poznávajícímu nestačí se vzdělávat, nabírat vědomosti, hledat moudra v knihách a pouze přemýšlet a diskutovat o nich. Je tu potřeba jiný způsob poznávání. Je potřeba naučit se vnitřnímu vidění, je potřeba naučit se novému přístupu ke svému vlastnímu vnitřnímu světu.
Psychologie a náboženství si přirozeně nárokují duši člověka, ale mnohdy jsou právě ony našincem provozovány stejně bezduše, jako ostatní vědecké či filosofické přístupy. Zkrátka a dobře, člověk se duši snaží přistupovat jako k výplodu vlastní mozkové činnosti, tím ji redukuje na pouhé myšlenky vycházející z hmoty. Ale můžeme to pojmout i naopak – duše si přirozeně nárokuje psychologii a náboženství, protože vlastně sama jimi ve skutečnosti je. Mnoho z nás si skutečně myslí, že vše je myšlenka. Pletou si slovo mysl a jednu z orientačních funkcí vědomí – myšlení. Používají východní slovník, aniž by znali smysl a obsah pojmů. Materialistické vědomí umí přisoudit myšlení zázračnou moc, dát mu falešný duchovní háv a pasovat ho na Boha samotného. Avšak myšlení je pouze psychická funkce. Tato funkce může být v lidském psychickém vnitřním světě použita jak andělem, tak démonem.
Naučili jsme se hledat spásu ve vnějším světě, ale tam, kam směřují mé kroky, je nitro člověka. Mnozí z nás přeci jenom netouží jen po psychickém vyrovnání, ale zároveň se touží přiblížit přirozenému procesu transformace, který se odehrává v jejich nitěrném světě. Touží se napojit svým vědomím na hloubku svého nitra a spatřit a prožít ve své duši obraz nejvyšší. Touží po mystických prožitcích. Mystikem je tedy ten, kdo prožívá. Ne ten, kdo pouze myslí. Mystický zážitek je vždy spojen s prožitkem a se zjevením.
Musíme si přestat už konečně myslet, že když budeme cvičit ásány nebo když budeme pilně meditovat, že se to stane. Ne nikoliv. Meditujeme a cvičíme protože se to už děje. A my tyto techniky používáme k tomu, abychom svým vědomím šli procesu osobní transformace přímo naproti. Co víc říct. Osvícení se nedá vynutit ani naplánovat, dá se jenom prožívat. Je to proces, který přichází z rozhodnutí přírody a ten, kdo jej vědomě prožívá, ví, o čem tu je řeč. Ví, že síla rozhodla za něj. Ví, že uvnitř něho samého promlouvá sám velký HAD a že on je tím, kdo k němu nachází přístup a cestu a nechá se jím proměňovat. Kdo z vás chce tomu být nablízku, nechť se k němu začne vědomě vztahovat. Ale napřed musí uznat jeho existenci a tím i jeho autonomii. Prostě musí uznat nevědomí jako samostatnou inteligenci, v jejíž hlubině je zapsán onen koncový stav sjednocení, ke kterému lidští tvorové vědomě či nevědomě spějí. Musí si přiznat, že ona tajuplná inteligence tento proces řídí a směřuje nás k němu. Strachem stvořená arogance intelektu moderního západního člověka však málokomu dovoluje, aby nevědomí zasáhlo tvořivě do jeho života. Člověk se tak na čas „zbaví“ utrpení a ve prospěch jasných – bezbolestných ideálů zatratí svojí duši. Zvolí intelekt za svého dvorního krále, vymyslí si cestu životem, jde po ní, aniž by naslouchal svému nitru, svému nevědomému Bohu, a z duše či z nevědomí udělá nechtěný appendix. Cest do pekel zapomnění, cest iluzí vedoucích do pekel nevědomosti je jistě mnoho, více než skutečných cest poznání.

Slovo jóga je známé po celém světě a znamená způsob, či přístup.

Označuje spojení praktických kroků a postupů s určitou naukou či filosofií. Nauka Jógy sebepoznání umožňuje získat povědomí o stavbě a fungování lidské psychiky, o skryté podstatě vnějšího světa a vnitřního života a o duchovních, přírodních a vztahových zákonitostech. Tělesné a duchovní praktiky učí prožívat a nazírat na vnitřní život. Jóga je nástrojem pro získání duchovní síly, a jejího propojení s praktickým životem. Poznáním sebe sama se mění i každodenní způsob života, způsob vztahování a komunikace a vyvíjejí se schopnosti samostatně tvořivě přistupovat k problémům a konfliktům vlastního života. Avšak cílem jógy je uvědomit si skrytou neomezenou duchovní povahu a podstatu života a propojit materiální a duchovní život v jeden celek.

Jádrem sebepoznání je prožitek vnitřní osobní síly, jejímž vrcholem je prožitek transcendentní síly jednotného vědomí, jež je na západě označována slovem Bůh. Samo sebepoznání se soustřeďuje nejen přímo na prožitky, ale současně i na obrazy a vize s nimi spojené a pomocí analýzy dospívá k pochopení osobního i nadosobního světa lidské duše. Jóga sebepoznání považuje lidskou duši zdroj prožitků a tvůrčích představ, tudíž i za přístupovou cestu k uvědomění duchovní povahy lidského bytí.

Konfliktní proces duchovního vývoje nemůže člověk poznat a zaznamenat nikde jinde než ve vlastní psychice. Jóga sebepoznání dává možnost následovat tento přirozený duševní vývojový proces vědomě, s co nejmenší újmou na zdraví a na lidských hodnotách. Pokud je tento proces správně uchopen, vede člověka k vědomé proměně jeho myšlení, životních postojů, návyků, hodnot, motivací, ke klidu mysli a k vyváženému emočnímu a psychickému stavu.