„Kdo zná všechno, ale chybí mu sebepoznání, nemá nic.“

                                                 

 Proč vznikla jóga sebepoznání?

 Do života člověka přicházejí chvíle, kdy se nahromadí problémy a život mu ukáže svojí odvrácenou tvář. Lehkost žití mizí kdesi v nedohlednu, a člověk sám sobě připadá slabý, zbytečný a opuštěný. Tíseň a naléhavost životní situace může být zdůrazněna i zdravotními problémy. V takových životních krizích se člověk ocitá na křižovatce, a uvědomuje si, že na světě není žádný nástroj a energie, které by mu pomohli najít východisko. Nadešel čas, aby svoji pomoc hledal jinde než venku, nadešel čas, aby se obrátil do svého nitra a hledal účinnou pomoc v místech, kterým se vyhýbal. Obrátí-li se dovnitř, nalézá většinou pustou a prázdnou duši zmítanou silami hněvu, lhostejnosti, lítostí, zoufalstvím, úzkostí, pocity viny či odporu. Životní okolnosti jej donutili všimnout si, jak moc je chudý a zanedbaný, přestože je jeho chudoba okem neviditelná. Protože je člověk nepoučitelný, stále čeká, že se někde venku objeví někdo nebo něco, co jej přenese přes životní události a on se jednoho dne probudí a bude zase všechno v pořádku, tak jako dříve. Takový krutý omyl se narodí v myšlení člověka pouze z naivní iluze, jejímž kořenem je neznalost a nevědomost. I v těžkých životních situacích se člověk probouzí do dalšího rána a musí jít dál, přesto, že cesta, po které dříve kráčel zlehka, potemněla, a jeho život již není bez starostí, bolesti a utrpení.

 

Zrozením v těle se duše přestěhovala z Boží náruče do lidského světa. Z nekonečného prostoru do světa omezeného tělem, do míst, kde jsme každodenně přesvědčováni o něčem, co není pravda, do světa, kde jsme každodenně olupováni o duši a o svojí pravou podstatu. Proto se tě sebepoznání dotýká stejně tak, jako nás všech. Snažíš se dostat nad problémy každodenního života. Jeden vyřešíš, přijde další a pak další. Snažíš se uspokojit sama sebe a druhé. Nakonec stejně padáš do stejných situací a emocí  s nimi spojených. Život je emoční a citový problém. Většina se tváří, že se jich to netýká. Ať už jsi zaměřen duchovně či materiálně, nakonec stejně poznáš, že ten největší problém jsi ty sám. Tvoje neznalost a nevědomost. Snažíš se ohlupovat sama sebe, ukrývat své zraky před zlem svého vlastního srdce, zbavuješ se svého stínu intelektualizováním a nevíš, jak sám sebe očistit od temných emocí.  Tak jako já, tak i ty jsi každodenně postaven před stejnou záležitost: jak se vyrovnat s nároky vnějšího a vnitřního světa, jak se vyrovnat s jejich odlišnostmi. Jsi konfrontován s věčnou otázkou: jaký to má všechno smysl?  Avšak to, co Tě nejvíce tíží, jsi ty sám. Drama o každodenním znovunalézání sama sebe prožívá každý z nás, ne však každý si ho uvědomuje. Všichni plujeme na jedné lodi, za jedním sluncem a ne však každý volí svůj vlastní pravý a přirozený přístup k sobě, k životu, ke světu, k druhým. Ne každý hledá a nalézá sám sebe. Někteří se tváří, že vidí, mnozí nevidí, někteří chtějí vidět jenom něco a jsou i tací, kteří se nebojí pravdě podívat do očí a učí se sestoupit svým vědomím hlouběji do temnoty svého vlastního nitra. V životě se máš naučit pohybu v temnotách své vlastní duše. Pohybovat se v emocích, žít v nich a zároveň je přerůstat. Umět se jim vymezit. Není to o tom, že se ti popřením vyhnou, ale o tom, že se s nimi naučíš žít a zacházet.

 

V takových chvílích začínají lidé hledat lék na duševní bolest. Lék na to, jak je jim strašně z toho, co v sobě objevili a snaží se své poznání přehlušit všemi možnými způsoby a aktivitami. Cest zapomnění je mnoho. Je třeba otočit se k sobě čelem. Je zapotřebí nalézt sama sebe a nový vztah k sobě. Je nutné přijmout existenci vnitřního světa a jeho temnou stránku. Je zapotřebí zanalyzovat svojí životní situaci a poznat, co všechno se v člověku rodí a přijmout to. Poznávat a přijímat sama sebe JE cesta. Člověk se může stát tím, čím je, až když přestane lpět na tom, čím by měl být, anebo čím si myslí, že je. Potřebuje poznání, ale stále čeká, že ho někdo povede. Neznalost, nevědomost, vnitřní prázdnota, návyky a předsudky ho vedou ke stále stejnému popírání sama sebe a prázdnému  způsobu života.

 

Nečekejte na pomoc zvenčí, ale začněte sami.

Na cestě za poznáním přichází k hledači mnoho různých způsobů a směrů.  Na jedné straně východní nauky, na straně druhé západní náboženství, jejichž duch se zakonzervoval v minulosti. Duchovní bída moderní doby ulpívá v naplaveninách New age a s ní související esoterické bulvární kultuře. Má moderní člověk, který chce poznat ducha, volbu či šanci najít vlastní přístup k duši?

 

Má moderní západní kultura, vyjma obecně uznávaných náboženství, způsob, jak se vztáhnout k Duchu? Má západ „jógu“, tedy vlastní přístup k duši, k niternému světu, k prožitkům a k pokladům ukrytým v nich? Zná moderní západní duchovní tradice způsob, jak propojit materiální a duchovní život a jeden celek?

 

I moderní člověk má své duchovní potřeby přesto, že je ani tímto slovem nepojmenovává a možná ani zatím v sobě nerozlišuje. I moderní člověk má náboženskou duši. Chybí mu však smysluplný přístup k duchovním výdobytkům a produktům vlastní duše. I když, ateismem zmítané vědomí, netouží po Bohu, přesto v něm taková touha, i když nevědomá, sídlí. Odpor a vzdor moderního člověka k rigidním církevním institucím, nechuť oblékat východní kabát a nechuť jít s davem konzumním způsobem, vede člověka mnohdy po cestách zapomnění, místo toho, aby hledal vnitřní cestu a způsob, jak poznat a vyjádřit sám sebe. Aby získal vztah k náboženským symbolům, pochopil a poznal smysl všeho osobního i nadosobního, smysl toho, co ožívá v jeho vlastním nitru.

 

Západní svět nemá od dob alchymie vlastní integrativní – celistvý postup a nauku, jak přistoupit a poznat vnitřním svět, jak se postavit k náboženským, nadčasovým a věčným tématům lidského bytí, jako je život sám, jeho smysl či existence Boha a duše. Nezná moderní a jemu vlstní způsob sebepoznání, který by v něm chránil a utvářel vysoké morální atributy a vyšší citové hodnoty.

 

Jsem toho názoru, že odpovědi na všechny tyto otázky nenalezneme jen v moudrých knihách, ale nacházejí se především v člověku samém. On sám může takové odpovědi získat prostřednictvím sebepoznání. Může dokonce získat mnohem víc. Může prožít i nadosobní sílu ducha a získat pro svůj život trvalé hodnoty, které mu dávají záruku, že jeho duše je vždy v objetí všemocného a nepomíjejícího Boha. To není málo. Praktický dopad takového počínání na každodenní život je nedozírný. Každé poznání s sebou přináší moudrost a osobní sílu. To proto, abychom dokázali ustát nejistotu a nepředvídatelnost života a procházet proměnami nečekaných životních zvratů. Každý z nás si přeje umět pojmout svůj vlastní vnitřní a vnější život s větším nadhledem, menší závislostí a větší vnitřní svobodou. Každý z nás touží umět se přizpůsobit podmínkám vnějšího i vnitřního života a skloubit oba světy dohromady. Každý z nás touží projít temným labyrintem duše a uvolnit duši ze sevření strachu, bolesti a utrpení, každý z nás hledá spásu. Jsou jen dva typy lidí. Ti, kteří si to uvědomují a připustí, a ti druzí, kteří si toho nejsou vědomi. Nemoc moderního člověka je nevědomost a ta jak známo, je kořenem všeho zla.

 

Nechť každý usoudí sám, jakou cestou se vydá. Cesta Jógy sebepoznání je cesta do nitra, cesta do hlubin lidské duše, kde se v temnotách ukrývá pravá přirozenost člověka, jeho vnitřní síla a také ona tajemná nadosobní transcendentní jednota, která určuje kvalitu, rozsah a délku našich životů a nese v sobě nekonečný a nepoznatelný rozměr, který dává lidskému životu smysl a spojuje jednotlivé lidi a jejich osudy v jeden celek. Jóga sebepoznání je celostní metoda. Ukazuje možný přístup k vlastnímu duchu, aniž by dogmatizovala výdobytky ducha a převáděla je v neměnné přikázání. Podporuje vlastní individuální způsob uchopení duše a podtrhuje individuální vědomí jednotlivce.

 

To hlavně proto, aby člověk znovu nalézal své JÁ, neztrácel se v kolektivních ideálech naší doby, či ideálech jiných učení, neztrácel svojí tvář a svojí vlastní přirozenou identitu.