Přístup k pravdě prožitkem

„Lidská mysl bloudí v klamném světě, který si sama stvořila. Z klamu se může osvobodit pouze osvícením.“ Tato teze je jedinečnou analogií, která platí pro všechna vyspělá náboženská hnutí. I přesto, že tuto tezi máme spojenou spíše s východními naukami, západní mystická tradice – gnoze – uchovává ve svém srdci stejný přístup k pravdě – avšak ví, že k potřebnému osvícení dojde skrze SEBEPOZNÁNÍ.

Říká, že iluze – sebeklam – je výsledkem nevědomosti spojené s neschopností uvědomit si nekonečnou duchovní povahu a podstatu života. I přestože na první pohled toto tvrzení v sobě nenese návod, jak rozlišit klam od reality, přesto stojí umění ROZLIŠOVÁNÍ v cíli poznání a je celkově samou podstatou sebeuvědomění, které osvobozuje člověka. Extrovertované vědomí předimenzované informacemi z vnějšího světa, ztrácí kontakt s citlivostí, která je pro rozlišování stejně tak důležitá, jako rozum. Obě dvě psychické funkce jsou navzájem propojeny a obě dohromady přináší úsudek. Vlastní úsudek a vlastní prožitá skutečnost jsou považovány za výdobytky poznání. Těch však není možné dosáhnout, pokud je jedna z psychických funkcí příliš neuvědomělá. Rozlišit sebeklam, realitu od iluze, je bez citu či bez rozumu nemožné.

Proto musí existovat znamení, jež nás informuje o tom, že kráčíme živou, tedy pravou, cestou poznání. Gnoze považuje za známku živé zkušenosti PŮSOBENÍ. Působení je pro orientaci v procesu sebepoznání klíčovou otázkou. Ocitáme-li se v situacích, které na nás působí a vyvolávají v nás pocity, či se  nás emocionálně dotýkají, jsme na živé stezce, která vede k samému jádru zkušenosti  – k prožitku.

Jádrem gnostické tradice – tedy i sebepoznání – je prožitek vnitřní osobní síly, jejímž vrcholem je transcendentní síla, která je  západním náboženským systémem označována jako Bůh, buddhismem jako Átmán, taoismem jako Tao. Samo sebepoznání se proto soustřeďuje přímo na prožitky, na jejich proměnlivost, na pocity, emoce, myšlenky a obrazy v nich ukryté a analýzou se snaží dospět k poznání a pochopení vnitřního subjektivního i objektivního světa. Náboženská učení a tradice vycházející z vnitřních prožitků a transcendentních zkušeností se liší pouze tím, jakým způsobem byly tyto zkušenosti zaznamenány a předávány do lidského světa. Hlavní proudy náboženských a duchovních tradic mají tendenci transcendentní prožitky, vize a zjevení předávat formou přikázání a neměnných dogmatických učení. Mají tendenci prožitky teologizovat a vytvářet z nich rigidní neměnné poučky a struktury. Jóga sebepoznání se však takovému rigidně – dogmatickému přístupu k produktům lidského ducha, jakým bezpochyby prožitky a z nich vycházející duchovní zkušenosti jsou, staví zády. Odmítá teologizovat a napravovat chování pomocí přikázání získaných z poznání druhých, přejímat pravdy a ideologie bez vlastní zkušenosti, ale spíše vyzývá každého k tomu, aby skrze prožitou zkušenost dospěl k vlastnímu poznání, a učení samo o sobě mu dává pouze rámec pro rozhodování, jakým způsobem projeví a uplatní nabitou vnitřní transcendentní zkušenost ve vnějším světě.