Sebepoznání a tělo

Vnitřní stavy vedoucí k prožitkům a vizím univerzálního vědomí byly a jsou v Józe sebepoznání klíčem k duchovnímu životu. I přesto, že se praktická nauka pro individuální sebepoznání z dob gnostiků nedochovala ve své celistvosti, neznamená to, že neexistuje. Spojil jsem jednotlivé dílce poznání tak, jak mi přicházely skrze vlastní duchovní praxi, praktiky svých klientů a reakce jejich duší, v ucelený systém a přizpůsobil moderní době. Člověk dnešní doby má vědomí zatížené jinými bludy a informacemi, proto do světa ducha vstupuje z jinak zaměřeného vědomí, než člověk před 1000 lety, nebo člověk, který se narodil uvnitř východní kultury. Přesto, že duchovní základ je historicky stejný, je vědomí, myšlení a cítění duchem doby významně pozměněno.

Existuje jen jedno jediné transcendentní vědomí. Vědomí, které se vyjadřuje mnoha druhovými a individuálními způsoby. Vždy najde cestu ke svému vlastnímu a přirozenému vyjádření. Ne vždy je však pochopeno, přijímáno a uctíváno tak, jak mu náleží. Touha porozumět člověku a především sobě samému mě přivedla do světa lidské psyché, ve které se univerzální vědomí projevuje svým vlastním osobitým způsobem. Dokonce sama lidská psyché je tímto vědomím nejen prostoupena, ale doslova do písmene jím ve skutečnosti je. Ovšem moderní člověk se dobrovolně vzdal komunikace s univerzálním a nadosobním vědomím, odmítl hovořit s jeho temnou stránkou, odmítl své pocity a emoce, odmítl se zabývat temnou pudovostí a emocionalitou a tak ztratil svojí duši. Bez duše je však pouhým masem, které myslí. Nedobrovolně se svého nadosobního rozměru vzdal ve prospěch zdánlivé jistoty rozumového života.

Člověk ve své slepotě a nevědomosti pasoval na Boha svůj intelekt. Za svůj základ zvolil hmotu a to dokonce tak, že považuje vlastní duševní svět za výplod svého mozku a tím mu odebral božství, a sobě dar věčnosti a nepodmíněnosti.

Protože je duch moderní doby ovládán mnohem více intelektem, tedy myšlením, které se vymklo kontrole a vylilo z břehů svého výsostného území, vyžaduje tradiční přístup značnou revizi. Tím, že vnitřní citová a emocionální osobnost zaniká v nahromaděných vědomostech, člověk ztrácí vnímání svého těla. Chybí mu dostatek fyzických pocitů na to, aby dokázal vnímat své já. Proto moderní forma sebepoznání vyžaduje v první řadě přístup přes tělo. Vědomí člověka, které je neprodyšně uzamčené myšlením, zná fyzické pocity jen velmi omezeně. Není schopno plně vnímat fyzické tělo či jeho určité části. Proto je potřeba takové vědomí přesadit do těla.

Konflikty duše se nejprve projektují do těla. Zde se projevují a zobrazují jako tělesné napětí, tlak, bolest, pocity tepla, chladu či jako jiné různorodé kvality. Tělo je prvním nárazníkem duše. Pokud ztrácíme schopnost vědomého prožívání, přenáší se duševní děje do těla. Tělo je pro materialisticky a ateisticky zaměřené vědomí mnohem více čitelné než duše, kterou vlastně takové vědomí ani neuznává pro její nehmotný, abstraktní a iracionální charakter.  

Od tělesných pocitů je už jen krok k emocím, od emocí k hlubokým pocitům racionální duše. Není náhodou, že v prostředí hledačů absolutna tolik rozkvétá šamanská a indiánská kultura všeho druhu. Není náhodou, že právě šamani a indiáni symbolizují ducha přírody, spojení s přírodou – tedy i spojení s tělem. Šamanský přístup je vždy spojen s tělem, uzemněním a svým charakterem veskrze přírodní