Home Osm promluv o poznání

Osm promluv o poznání

Každý z nás, kdo se probouzí a učí se propojit duchovní a materiální život v jeden smysluplný celek, si plně uvědomuje, že na své cestě není chráněn ani církví, ani společností. Bližními je většinou odsuzován, považován za blázna. Trpí nebetyčnou samotou, protože se nemá o své zážitky s kým podělit. Lidé mu většinou nerozumí a navíc sám o sobě neustále pochybuje.

Obrazová kniha je citovou oporou a duchovním povzbuzením na cestě sebepoznání.

 

cena: 250,- Kč | ISBN: 9788090388024 | formát: 13 x 13 cm | počet stran: 72

 

 

Ukázka I. 

Pohlédneme-li na vnější svět, poznáme, že do  chaosu, jenž nás odchyluje od úmyslu poznat sama sebe a vede nás zpět, do černé díry nevědomosti, vehnali jsme se my sami. Jen málokdo chápe a skutečně zná, proč vůbec žije tady na zemi a proč je právě zde, na tomto místě. O pravém smyslu bytí ví se jen málo. Většina lidí přežívá ve velké nevědomosti, pokud jde o podstatu sebe sama a vůbec o všechny důležité, k moudrému životu potřebné věci.  Jako by cílem pobytu na zemi bylo pouze vzdělávat se, hromadit jmění, posilovat rozum a smysly utápět v požitcích, namísto toho, aby hlavní cíl směřoval k poznání života samého.  Nemocná společnost nemá zdravý rozum, tu takový úkol ani nenapadne.

Protože člověk není posilován ve snaze sám sebe poznat, nenachází  ani vůli, ani vědomí sama sebe a proto ztrácí svojí duši. Je jen slabou ovcí v rukou vlků. Bezduchý, slabý, bez moudrosti, morálky, odvahy, bez vnitřní síly a identity je dnešní člověk. Jenomže bez silného a velkolepého vědomí sama sebe je přirozená lidská individualita proměňována každý den za hmotný prospěch a dobrou pastvu. Kdo nezná sám sebe, jde tam, kam se mu ukáže a dělá to, co se mu řekne, že dělat má. Věří tomu, co je psáno a řečeno a nepátrá po smyslu věcí.  Avšak duše, i když nevědomá, mu zůstává.

A tak, když člověk začíná někdy v polovině svého věku zdravý rozum brát a má se učit rozlišovat, dostává se do velikého vnitřního zmatku. Přestává sám sobě rozumět a trpí. Věci dříve důležité se mu  náhle nicotné zdají. A protože se tím začíná od ostatních, spokojeně se pasoucích bližních, odlišovat, přichází jako zbloudilá ovce do učení a prosí, abych ho této tíhy zbavil. Není však smyslem učení vracet ovci zpět do stáda, protože neexistuje zdravý způsob jak se nemocné společnosti přizpůsobit. Naopak, smyslem učení je rozpoznat bludy, kterými sytí svojí vyčerpanou mysl a skrze vlastní přirozenost navrátit se k celistvosti duše, která je prapůvodem všeho živého i neživého.

 

 Ukázka II. 

Jak odstranit z myslí lidí tmu nevědomosti, rozporů a konfliktů? Jak uvést na světlo světa pravdu moudrosti?  Nauky a cesty jako léky na lidské utrpení vždy byly, jsou a budou hledány. Mnozí se jistě ptáte, proč volám po citu a celé duši člověka. Povím vám to. Ze všeho nejvíce je totiž třeba si uvědomit, že totalita rozumu zakrývá temnotou všechno to, co člověk potřebuje vědět a uvědomit si ze všeho nejvíce. Čím více si rozum počíná samostatněji, tím více se stává čirým intelektem, jež namísto poznání skutečnosti dosazuje učené názory či vědecky podložené argumenty. Rozum jako samovládce nemá žádný smysl. Stejně jako na světě neexistuje světlo, proti kterému by nestála temnota. Nikdo by neměl zapomínat, že svět je dosud živým světem jen proto, že jeho protiklady jsou v křehké rovnováze. To, že je čistě rozumový přístup mezi lidmi tak široce rozšířen, svědčí o tom, že se ztratily nejvyšší hodnoty lidské duše – síla citu a vědomí smyslu života. Nynější doba je časem smrti Boha a jeho zmizením z duší lidí.

Jak může člověk vidět jasně, když nevidí ani sám sebe a všechny stránky své povahy, které nevědomě vkládá do veškerého svého konání? Člověk nezná ani podstatu nejprostší myšlenky, natož pak duševní principy vůbec. Nemáme nadvládu nad vlastní duší a život je něčím, co se vymyká naší libovůli a záměru. Tisíckrát jsme se každý o pravdě, že život si kráčí svojí vlastní cestou, na vlastní kůži přesvědčili, ale tváříme se, jako bychom to neviděli, jako bychom jen my sami byli pány ve svém vlastním domě. Člověk je ve svém čistě rozumovém království nahým králem a nedokáže si přiznat, jak moc je jeho vnitřní rovnováha narušena a jak je jeho svět ohrožen. A dělá velkou chybu, odpírá-li mocným nevědomým nadosobním silám jejich účast ve hře osudu.

Když míra vnitřních věcí dospěje k tomu, že člověk svojí psyché v pravém světle poznávat začíná, čeká ho první velký úkol: přiznat si své chyby.  Avšak od přiznání k nápravě, chcete-li od hříchu k vykoupení, je daleká cesta. Na ní se člověk učí rozlišovat.  K tomu, aby dobré od zlého, pravdu od lži, morálku od falešného moralizmu, přetvářku od upřímnosti, podstatné od nepodstatného rozlišit uměl, a mravní a duchovní sílu v sobě nalezl, učí se novým dovednostem, ve kterých dosud nebyl vzdělán a jež mu mohou pomoci nalézt v duši světlo poznání.