Jóga sebepoznání přináší nový pohled na přístup k vnitřnímu světu pro moderního západního člověka. Současně je i praktickým psychologickým rádcem a průvodcem pro každého, kdo touží poznat tajemství duševního života.
Cena: 270,- Kč / ISBN: 9788090388031 / Formát: vázaná, 200×125 / Počet stran: 136
Ukázka I.
Poznání vytváří v člověku PŘESAH. Obsahem přesahu je individuální moudrost a vědomí, které stojí nad omezenými kolektivními ideály naší doby. Jak často a lehce se člověk znovu a znovu svých výdobytků zbavuje, aby vyšel vstříc průměrnosti, jak lehce se opět dostává do situací, ve kterých uvěří své vlastní falešné masce. Jedině přesah, který je vytvořen sebepoznáním, vyrovná v otevřeném člověku MÉNĚCENNOST, strach, obavy a úzkosti, které svazují jeho vědomí a nutí jej žít a vyjadřovat se konvenčními a masovými způsoby, zrazovat sama sebe a platit ztrátou svobody.
Méněcennost je stav, v němž si člověk neuvědomuje, že existuje síla, která je mocnější než on sám. Méněcennost je stav, kdy člověku chybí vědomí této síly, která bdí nad jeho osudem a je určujícím bodem jeho skutečného vnitřního života.
Jóga sebepoznání je cesta vlastních zkušeností. Jógou sebepoznání přichází člověk k poznání velmi přirozeným a věrným způsobem. Získává vědění ze svého vlastního zdroje, je z něj zpraven také o základních otázkách struktury a dynamiky vnitřního duševního světa, učí se základnímu vztahu mezi člověkem a Bohem. Poznává, že tvůrcem psychických stavů, ve kterých se nachází, je jeho duch, a on je tím, kdo se učí tvořivě přistoupit ke všem plodům ducha a tvůrčím přístupem je přenést do svého praktického konkrétního života. Zdá se, že výše zmíněná a tisíckrát zvnějšku opakovaná pravda nemůže být našinci dostatečně vyslyšena, dokud ji nezažijí na vlastní kůži. Bohužel jsem často svědkem tragického nedorozumění v této základní obecné otázce duchovního života.
**********
Moderní člověk si potřebuje připustit, že se mu dějí věci, pro které se vědomě nerozhodl.
Cítíme se tím pochopitelně velmi ohroženi. Je to podobné ohrožení, jako když se ve tmě dotkne našeho těla něco neznámého. Jak se v takové chvíli cítíme a chováme? Z tohoto příměru snadno pochopíme, jak velké ohrožení musí člověk prožívat, když se setká s něčím novým a NEZNÁMÝM ve svém VLASTNÍM NITRU. S něčím, CO HO PŘESAHUJE, s něčím, co ho plní strachem z neznáma, s něčím co si napříč úzkosti, strachu a odporu razí vlastní silou cestu na světlo vědomí.
Vnitřní transcendentní síla se musí vymknout všem strážcům prahu, aby si našla svoji cestu a přinesla s sebou na světlo vědomí nové dosud neznámé prožitky a lidské hodnoty. Čeho se člověk nejvíce bojí, když se v něm děje něco, co nezná? Že ztratí kontrolu sám nad sebou? Že ztratí kontrolu nad svými démony? Přesto se musí naučit uvolnit křeč strachu a propustit vnitřní síly do těla a do svého vědomí. To je pravé odevzdání! Otázkou každodenní praxe však nadále zůstává, od jaké míry člověk musí provádět duchovní praxi technicky a z jakého stupně vědomí vstupuje do procesu sebepoznání a osobní transformace intuitivně. Všechny pokročilé techniky podporující vnitřní obrazotvornost někdy dokážou přivést duši ke slovu, někdy se takové stavy přihodí naprosto samy. Jsou tajemství, na která asi nelze přijít.
Naše nově vznikající masová duchovní kultura má za sebou více jak dvacet let svého růstu. Vyrůstající na teosofických základech, živená východními tradicemi, teoriemi New Age, vytváří nepochopitelný různorodý hybrid, který je plný pověr, obecně oblíbených omylů a je veskrze poplatný materiálnímu vědomí. Na první pohled se zdá naše nová duchovní kultura velmi různorodá. Má však několik základních rysů – duchovní neplodnost, ignoranci, bagatelizaci a racionalizaci psychických projevů, naprosté zanedbání nevědomí, podceňování temné povahy duše a základní neznalost stavby a dynamiky duševního vývoje jednotlivce.
V neposlední řadě tragické nepochopení mechanismu transcendence. Toto pravé umění Boha je moderní duchovní pseudokulturou vkládáno pouze do rukou člověka, nehledě na úplné přehlížení transcendentní síly morálních krizí a na ignoraci přirozené existence vnitřních konfliktů a rozporuplnosti lidské duše. Duchovní krize moderního člověka, potažmo celé společnosti nemůže být léčena UHLAZOVÁNÍM, jež vede jen k dalšímu vytěsňování, nýbrž hlubokým léčivým řezem, jenž směřuje až na dno lidské duše.
Lidská duše, nehmotný, prastarý orgán, existující již dávno předtím, než se člověk zrodil právě do tohoto těla, nese v sobě osudový záznam lidského života. Ale lidské vědomí je od narození syceno iluzemi o tomto světě a o člověku samém a programováno na určitý způsob života.
Ona iluze, která mu byla o povaze života a o něm samém vštěpována, se spojením s nevědomou duší začíná rozplývat. Pochopitelně, že za velkého utrpení, za přítomnosti konfliktů, které prožívá sám se sebou. Pravda rodící se v nitru popírá přejaté způsoby vnímání, myšlení a chování. Nová rodící se vnitřní realita je v konfliktu se starou.
To je základní stav, ve kterém se člověk po celý život vědomě či nevědomě nachází. Je vězněn v rozporech a konfliktech, které jsou základem duševního života vůbec. Jejich uvědoměním je může přerůst.
Stejnost a dokonalost jsou stejný nesmysl jako sníh v létě. Každý, kdo ochutnává plnost duševních projevů, ví, jak mnohdy setkání s vnitřní realitou bolí a jak je těžké vědomím pojmout nekonečný vnitřní svět, který čeká na své objevení. Sám stojí proti velkému neznámu, které pokouší jeho smysly, intuici, jeho city a myšlenky. Sám jde cestou, po které nekráčel nikdo před ním. Má jen sám sebe a na cestu poznání se může vybavit nástrojem, který mu může pomoci v orientaci a rozlišování. Cesta sebepoznání je mocně prožitková, není bez úskalí a mnohým přichystala nečekané změny a objevy. U těch, kdo vědí, že pozemský život získá svůj smysl až tím, že je vnitřně poznáván a ztišeny jsou síly, které v člověku prodlévají, má nevědomý duch jedinečnou šanci spojit se s připraveným vědomím, aby oslovil svým světlem a svou plností zkoušeného člověka. Co je člověk živ, je stále člověkem. Má své lidské potřeby, má vlastní každodenní obyčejný život, a v něm je právě zkoušen. Nechte proto na duchu, ať rozhodne sám, jaké zkoušce vás vystaví, a vy sami se učte tvořivě přistoupit k jeho niterným projevům. Učte se spravedlivě prožít a prostoupit ducha, přijímat vše, co nabízí. Učte se v praktickém životě sílu ducha žít.
Ukázka II.
Moderní člověk je ve svém vědomí, aniž by to vnímal, velmi omezený. Možná všechno zná a ví, co a jak funguje, rozumí počítačům, složitým strojům, ale v jednoduché emocionálně vypjaté situaci si prostě neví rady. Nerozumí sám sobě, přestože byl obdařen DUŠÍ. Proč dnešní člověk popírá právě svoji duši a staví rozum nade vše? Proč se snaží žít v popření toho, co je jeho základnou, co je bytostně JÍM SAMÝM?
Totalita rozumu zakrývá temnotou všechno to, co člověk potřebuje vědět, znát a uvědomit si ze všeho nejvíce. Čím více si rozum počíná samostatněji a bezcitně, tím více se stává čirým intelektem, jenž místo poznání dosazuje učené názory či vědecky podložené argumenty. Rozum jako samovládce ztrácí soudnost a smysl.
Pozorujeme- li svět kolem sebe, zjistíme, že pravda je a vždy byla překryta hromadou lží, omylů, nesmyslů a manipulací, které mají za úkol odvést pozornost od pravdy. Při pozorování západního stylu života, vztahů, fungování společnosti a působení člověka vnímáme, že člověk před sebou a před druhými toho více spíše ukrývá, než by ukazoval. Snaží se působit sebejistě, chová se, jako by věděl, co má dělat a jaký má být. Chaos, v němž se ocitá, snaží se maskovat a kompenzovat všemi dostupnými prostředky. Svůj vnitřní život popírá či přinejmenším potlačuje. I když z vnějšího pohledu má lidský život jakési kontinuum, o vnitřním životě západního člověka se to říci nedá. Jeho pohled na realitu života a život sám je VELMI VÝRAZNĚ ZKRESLEN. Obraz světa je mu na jedné straně manipulativně zastírán a na druhé straně mu chybí prožité zkušenosti k tomu, aby na život nahlédl z patřičné perspektivy. Ona perspektiva, která mu umožní zdravě objasnit a pochopit, co se to vlastně děje, mu chybí. Princip a způsob, jakým je člověk udržován v nevědomosti, má jistě svůj smysl a původ, tak jako ho má i podivná realita západního stylu života. Neznamená to nutně, že podivný je život sám o sobě, zvláštní je spíše to, co člověk dělá, jak se chová a jak přemýšlí. Všechny tyto absurdní způsoby, jakými se člověk vyjadřuje, jsou výsledkem systematicky produkované historické lži, která zásadně mění způsob nazírání, myšlení, chování a způsob chápání reality.
Člověk je systematicky vědomě zaslepován, aby neviděl realitu takovou, jaká je, ale aby ji vnímal tak, jak je mu předkládána a podle toho také myslel, choval se a šířil klamný obraz dál.
A tak vzniká celý paradox našeho západního způsobu života. I když je realita sama o sobě sice přístupná každému, ne každý si je schopen ji uvědomit, protože je ve svém vnitřním světě více či méně uzavřen. A tak nevnímá rozpor mezí tím, co vyjadřuje navenek a mezi tím, jak se cítí uvnitř. To, co považuje za podstatné, proto nemusí být vždy pravé a skutečné. Ztrátou vlastní citlivosti si člověk nevědomě uzavírá i přístupy k pravdě.
Duchovní chudoba vědomí moderního člověka vychází z toho, že si člověk stále není vědom, že každý lidský čin je výsledkem psychické činnosti. Tím pádem si není ani vědom zodpovědnosti, která z takového poznání vyplývá. Co chybí dnešnímu člověku k tomu, aby se nechoval tak, jak se chová, nemyslel tak, jak myslí, neprožíval to, co prožívá? Co si potřebuje uvědomit?
Duchaprázdný intelekt je prodlouženou rukou kolektivního ducha naší moderní doby, který vytváří a řídí naši současnou kulturu. Ovládá člověka uvnitř sebe samého, odděluje ho od prožitků, tím odděluje jeho vnitřní svět od vnější reality, aby nebyly ve vzájemném vztahu.
Ukázka III.
Projekce a přenos
Duše se promítá nejen do těla, ale i mimo něj, do situací a objektů vnějšího světa. To, co nazýváme projekcí či promítáním, je dalším základem pro uvědomování a vnímání nevědomé duše.
To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých myšlenek, tužeb a přání navenek. Nevědomý vnitřní svět je projikován – promítán do vnějšího světa.
Pokřivené není promítání, protože to se nám děje, je to akce nevědomí. Pokřivený je však způsob, jakým k projekcím přistupujeme. Člověk má tendenci se od promítaných nevědomých obrazů do situací a do druhých osob oddělovat a popírat, že vznikly v jeho nevědomé psychice.
Vnější svět a lidi v něm vnímáme jako od sebe oddělené a skutečnost, že všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je jen pouhým odrazem našeho nevědomí, skrýváme před svým vědomím. Rozlišit nevědomé projekce je velký úkol člověka. Avšak potřebuje vodítko.
Jestliže někoho nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samotných. To co v nás není, nás nechává chladnými. To co v nás je, to nás rozněcuje nejvyšší měrou. Proto věci, které vidíme, jsou ty samé věci, které jsou v nás. Neexistuje jiná skutečnost, než ta, která se nalézá, z velké části dosud uvězněná v nevědomí, v každém z nás.
Většina z lidí žije raději neskutečně, vnější obrazy považují za skutečnost a svůj vnitřní svět raději ani nenechají promlouvat.
Hloubka prožívání a emocionální rozpětí
Úhelným kamenem na cestě k rozlišení nevědomých projekcí do vnějšího světa, k vnitřním hlasům, myšlenkám a obrazům vyjadřujícím podstatu ducha je živá emoce. Emoce vytvářejí energetický spád, na kterém umí vědomí projít na „druhou stranu“ k prožitkům, či chcete-li, jimiž může přes doposud nevědomé prožitky, myšlenky, slova či obrazy prostoupit na světlo vědomí. V technické části jsou popsány možnosti, jak emoce ve vnitřním světě uchopit a zpracovat je. Přítomnost emocí ve vnitřním světě má svůj hluboký smysl. Uvědomělé emoce jsou známkou aktivního duševního života.
Nepřipravené vědomí není schopno prostupovat emocemi a reflektovat je. Emoce jej přímo i nepřímo ohrožují, proto se snaží jim za každou cenu vyhnout.
Emoce jsou ohněm i světlem života. Člověk je schopen prožívat všechny mu dostupné emoce. Musí však nalézt způsob emocionální resuscitace, tj. činnosti či smysluplné aktivity, které mu pomáhají všechny nedostupné emoce oživit a prohlubovat jejich vnímání. Zatímco se ve svém životě snažil všem takovým situacím vyhýbat, nyní se musí naučit do takových situací vstupovat.
Schopnost unést hloubku, intenzitu a rozsah prožitků je ukazatelem zrání vědomí. Vědomí je přítomností emocí kultivováno a zesiluje natolik, že je schopno zachytit fantazijní duševní obrazy a posléze přijmout jejich skutečnou výpověď. Prožívat emoce v jejich hloubce, šíři a celém spektru a prostoupit skrze ně k hlubším pocitům duše, jež jsou svázány právě s obrazovými či myšlenkovými fantaziemi, je úhelným kamenem Jógy sebepoznání.
Snahu dostat se nad emoce musíme do té doby, dokud je nedokážeme plně prožít, opustit. Pokud toužíme dosáhnout takového stavu bdělosti vědomí, ve kterém lze prostoupit skrze prožitky k obrazům duše, musíme se naučit prožívat všechny emoce a pocity, naučit se v nich pohybovat a nést je ve svém vědomí. Sféra vědomí nad prožitky, tedy jakékoliv bezemoční stavy, nemají patřičné napětí k nesení obrazu duše.
Základna tělesných pocitů, kterou si vytváříme díky prvnímu cvičení, je stav vědomí, ze kterého se lze snadno vztáhnout k emocím a hlubším pocitovým stavům racionální duše a odkud lze také pozorovat nevědomé myšlenky. Vědomí tělesných pocitů přináší stabilitu, schopnost koncentrace a volní sílu nést tíhu emocí.
Vztah k vlastním emocím zaznamenává u našeho člověka snad největší deformaci a je zatížen obrovskými bludy a předsudky, které jsou namířeny proti emocím, proti jejich prožívání a dokonce i proti jejich výskytu v psyché. Pro temné emoce platí toto tvrzení dvojnásob.
Emoce jsou člověkem potlačovány již v samém zárodku, ze strachu, že vyvolají ve vnějším světě konflikt. Jsou potlačovány z přílišné sebekontroly. Jejich výskyt v nitru s sebou nese i prožitek méněcennosti, bezmoci a osobní slabosti. Proto se náš člověk bojí emocí. Nikoliv pouze kvůli konfliktům, ale také z důvodu, že se v nich neovládne, selže sám před sebou a naruší tím iluzorní obraz sama sebe.
Není úkolem Jógy vysvětlovat, k čemu emoce slouží a obhajovat jejich nepochybný význam pro duševní zdraví a transformaci člověka, to pochopí člověk praxí sám.
Úkolem Jógy sebepoznání je naučit se emoce prožívat, respektovat je, porozumět jim, prostoupit skrze ně do hlubších vrstev duše a naučit se s nimi ve vnitřním a vnějším světě zacházet.
Ukázka IV.
Technika prostupu k emocím
Tato technika umožňuje rozlišovat nevědomé emoce a pocity opět přes tělo. Je to jeden z nejschůdnějších způsobů, jak propojit vědomí s emocemi, rozlišit jejich hloubku, sílu a kvalitu. Člověk může tuto techniku zvládat kdekoliv, pokud je vědomí těla dostatečně silné a neruší ho podněty z vnějšího světa. Pro začátek však doporučuji pracovat s emocemi v klidu a samotě. Později se naučíte na ně napojit kdekoliv.
Prožívání se postupným nácvikem propojí s vědomím tak, že bezemočních, vnitřně prázdných či duševně tupých stavů bude ubývat a naopak emoce či pocity se rozšíří do všech oblastí vašeho života a vy se budete učit je vědomě nést, rozlišovat v kvalitě a intenzitě a vědomě jimi prostupovat do hlubších vrstev duše.
Pomocníkem vám bude vyšší vědomí – vědomí vlastního těla. Umožní vám povznést se nad ně a zároveň je neztratit ze zorného úhlu koncentrace zkultivované předchozí praxí.
Pohodlně se uložte. Nechte, ať si tělo dýchá tak, jak potřebuje. Pak zavřete oči a začněte se soustředit na jednotlivé části svého těla ve sledu, který si určíte sami. Začátek je stejný jako u předchozí techniky zvědomování tělesných pocitů. Až projedete vědomím své tělo, najděte na něm místo, kde jsou vaše tělesné pocity nejsilnější, kde jsou nejjasněji vyjádřeny, a intenzivně se na něj soustřeďte. Pokud bude fyzický pocit slábnout, sledujte, zdali se nestěhuje v těle na jiné místo, pokud ano, sledujte jeho pohyb. Koncentrujte se plně. Pokud vám bude vědomí z míst v těle utíkat, vracejte se stále zpět tam, kde vaše tělo ožívá nejintenzivněji. Při dostatečné koncentraci se pod vrstvou fyzických pocitů, ať už jsou jakékoliv, od napětí, přes tlak či bolest objeví emoce. Emoce jsou jasně definované stavy. Nejběžnější typy emocí se pohybují ve škále od zloby přes sebelítost až k nenávisti. Protože pozitivní emoce, a je jich nejméně polovina, rádi prožíváme, je zpravidla jasné, že při vnitřní práci narazíme zpočátku zejména na ten typ emocí, které byly dlouhodobě vytěsňovány, a nesměli nebo nemohli jsme je z jakýchkoliv důvodů prožívat. A je jich opravdu dost, minimálně druhá polovina.
Pokud zachytíte negativní či pozitivní emoci, snažte se ji ve vědomí udržet a snažte se ji prožívat plně.
Vůbec s nimi nemanipulujte svými představami. Učte se prostě pouze soustředit na emoci, kterou právě prožíváte. Přes tělo to jde takřka ideálně. Emoce mají svůj začátek, průběh i konec. V průběhu praxe seznáte, že se snažíte dostávat spíše nad ně, místo abyste skrze ně prostupovali k fantaziím, které jsou s nimi spojené. Smyslem této techniky je udržet emoce ve vědomí. Naučí vás vědomě prožívat emoce v celém jejich průběhu, uvědomovat si jejich sílu a jejich vliv na chování, myšlení a prožívání.