Duše a intelekt

Všichni se navenek usilovně snažíme vypadat neotřesitelně jednoznačně. To je charakter ducha intelektu. Projevuje se snahou být za každou cenu dokonalý, vždy si vědět rady a pokud možno všechno vědět co nejlépe. Být nedotknutelný a nedotčen emocemi. Být neměnný. Intelekt je bezcitný a uvažuje zpravidla velmi jednostranně, od příčiny k následku, od minulosti do budoucnosti. V jeho jednostranném a jednorozměrném časovém světě není prostor na rozpory a konflikty. Vždyť je vládcem ega a to musí vypadat celistvě. Moderní esoterní vědy se nás snaží přesvědčit, že jsme schopni svými myšlenkami řídit sami sebe popř. celý vesmír, aniž bychom věděli, odkud se tyto myšlenky berou, jaký je jejich skutečný účinek. Jak, by to bylo snadné, kdyby se prostou změnou myšlení změnila i lidská duše, lidský život a osud či úděl člověka. Jak rychle by se člověk ve svém životě vyvinul v nadpozemskou bytost a ukončil by svojí karmu. Proč to tedy tak snadno a rychle nejde?? Odpověď je jednoduchá. Možná proto, že kromě našeho vědomí ovládaného intelektem, naší vědomé vůle je tady ještě jiná organizovaná struktura, která má také svojí vůli a je člověku nadřazena. Utváří jeho život více, než si je člověk schopen připustit, obtáčí ho svými neviditelnými chapadly a klade mu do cesty za kýženou svobodou a duchovním obrozením nevyzpytatelné překážky.  Je to jeho nadosobní duch, spojený s duší člověka.

Duševní prostor se od prostoru intelektu velmi liší. Je tajemný, souvislý, spojitý, prostorový a CELISTVÝ. Je citlivý, plný emocí, rozporuplností a konfliktů, je naplněn silami, které se vzájemně popírají, potlačují či posilují, je prostoupen nevědomými myšlenkami, kde jedna vylučuje či popírá druhou. Duše je plná ambivalentních pocitů, rozporuplností a nečekaných mnohovrstevnatých prožitkových reakcí. Duše je plná energie, napětí a je velmi proměnlivá. Její součástí je i nadosobní prostor, který je nadřazen lidské vůli, lidskému rozumu a lidskému vědomí. Struktura duše se tedy významně liší od intelektuálního pojetí. Duše hovoří sama o sobě řečí prožitkových obrazů, symbolů a metafor. Vyjadřuje se analogicky, pro intelekt tedy iracionálně. Duše neuvažuje v příčinnostech, ale v analogiích. Bezduchý intelekt řeči duše nerozumí, považuje její symbolický a metaforický jazyk za iracionální a tak se uzavírá a brání vědomí rozšířit se o další rozměr.

Avšak mezi lidským vědomím řízeným bohaprázdným intelektem a duší existuje vzájemný vztah.

Vědomí člověka, který je svým intelektem odpojen od vnitřního světa prožitků, symbolů a obrazů, ztrácí navigaci duše. Bezduché a bezcitné materialistické vědomí směřuje život příliš jednostranně. Uvažuje jednostranně, předjímá, kontroluje a ztrácí i poslední zbytky soudnosti. Cíle staví na chtění. Neptá se duše, co potřebuje, co ve skutečnosti v životě nejvíce postrádá. Vědomí řízené intelektem je upřené do vnějšího světa a zde hledá zdroje svého naplnění. Přírodní vědomí je jiné. Indián takové vědomí má. Když neví co dál se životem, jde se poradit se svým duchem. Jde SÁM do hlubokého lesa, nejí a nepije a čeká na zprávu svého ducha. Jde hluboko do svého nitra, uvolní se a čeká na VIZI. To jsou ony kýžené obrazy duše, to jsou ty jasné zprávy o našem předurčení a osudu, to je ten mýtus, který si indián v obrazech a symbolech dovolí zachytit, protože ví, že právě promluvil jeho duch. Náš občan se ducha neptá. Proč? Protože taková snaha bolí. Je namáhavá, vyvolává konflikty, přivádí člověka do rozporů, je plná emocí, napětí a strádání.  Taková snaha mění navyklý řád věcí a nutí člověka ke změně.

Pokud se duše dostává ve  hře života ke slovu, a to Jóga sebepoznání učí, vystupuje – směrem k vědomí – z pozice moudrého starce, který ví nejlépe, co člověk potřebuje, aby opustil prázdnotu čistě materiálního způsobu života, vede ho cetami naplnění k dosažení celistvosti. Nevědomá duše má vůči vědomí komplementární tedy doplňkový postoj. Snaží se dodat na ostrov vědomí vše, co tam chybí.  První čeho se od nevědomé duše dočkáme, jsou potlačené a popřené osobní a charakterové kvality, které se nehodily za žádných okolností do obrazu dokonalosti. Kontrola a vytěsňování a přesné plánování jsou hlavní mechanizmy intelektuálního programu života. Intelekt vytěsní všechno to, co nezapadá do jeho schematického idealizovaného obrazu sama sebe. Popíráme a vytěsňujeme hlavně to, co je nepřijatelné z pohledu společenského úsudku, to, co o sobě nechceme vědět a znát, vše co by narušilo zdánlivou jednotu a mínění o sobě, co by nevhodně zabarvilo vnější osobnost.

Nesmírná inteligence nevědomé duše vždy směřuje k integraci, k celistvosti a k rovnováze. Nevědomá duše často ruší umělé cíle a zaměření vědomí, protože vědomí se, díky své omezenost a oddělenosti od Boží vůle, velmi často mílí ve svých záměrech a cílech.

Vědomí má svojí temnou, stínovou a skrytou tvář. Tou je právě nevědomá duše. Připustit si její existenci, prožít její mystéria, nahlížet, rozlišovat a prostoupit nevědomou duši je klíčovým úkolem sebepoznání.