“Toto je Mc Lear, velký obr, děsivá tragédie mu rozervala srdce na kusy. Taková byla jeho muka, že vyplakal celý oceán. Vlny stoupaly výš a výš. Všichni se báli, že v jeho slzách utonou. Macha poslala své sovy, aby ho jeho utrpení navždy zbavily. Sovy vysály Mc Learovi všechny pocity a on celý zkameněl.” (severský mýtus – část)
Všichni si přejeme žít lásku a mít dobré vztahy. Jenže láska nechodí nikdy sama. Je tu i NE, které s sebou nese a my se učíme jej v lásce žít a vyjádřit. Když se to nenaučíme, nezbude z nás vůbec nic, protože se budeme věčně v těch druhých jen ztrácet. Když se lásce vymezíme tak úplně, že ji do vztahů vůbec nevpustíme, nebo se z nich zase vytratí, zkameníme. A o tom bude mé povídání.
Zkamenění
Proces zkamenění, duševní zvrat, který se vám budu snažit vylíčit nebylo snadné psaní a tedy nebude ani snadné čtení. Převážně proto, že se dnes nejedná o vůbec výjimečný jev. Musíme mu čelit všichni. V srdci každého z nás bojuje láska o své přežití. Žijeme ve světě, který je ovládán duchem uvažujícím v kategoriích uspokojování, obchodu, zisku, funkčnosti, věcnosti a povinnosti. Žijeme ve světě výkonu, ve světě úspěchu a neúspěchu podrobeni všem běsům povrchního sobectví, slavomanu, hrabivosti a šplhavé ctižádosti. Víme jak si “užívat” života. Ale víme, jak ho žít? Ten, kdo podlehl tlaku ducha doby a učí se od rána do večera uvažovat v těchto kategoriích nemá na lásku čas. Je pro něj velmi těžké ve “volném“ čase, pokud nějaký má, nechat vyrůst vztah a milostný život a v něm a skrze něj se vnitřně rozvíjet. V takovém psychologickém terénu má většina osobních kontaktů spíše jednorázový charakter sloužící k uspokojení, nebo charakter obchodní. Něco za něco.V lásce je dávání rovno dostávání, což ve světě obchodu neplatí.
Láska usiluje o sjednocení. Překonává odpor oddělenosti. Stojí ve službách života, protože ze sjednocení vzniká nový život. Ze zakoušení citů roste v každém z nás nové Já proměněné zkušenostmi živé lásky. Život nemůže plynout a člověk setrvává v nevědomosti, pokud je izolován od okolního světa a od bytostného Já. Aby se probudil a nalezl sám sebe, potřebuje navázat vztah nejen se světem venku, ale také uvnitř sama sebe s bytostným Já. A od toho tady láska je.
Aby láska mohla působit, musí se vztáhnout. Pochopit podstatu vztahování, nelze bez vymezení dvou základních duševních principů. Mužský princip, logos, je spojen s duchem. Duch je ohraničujícím principem, jenž v sobě nese životní směrování, míří k nadosobním výškám a usiluje o vymezení. Jeho opozicí je však ženství, sjednocující princip Éros. Tíha, zemitost, emocionalita a pudovost ústící v samotné tělesnosti. Jestliže logu náleží rozlišování, ohraničování a myšlení, tak Érotu náleží vztahování, sjednocování a cítění.
Udržování těchto základních duševních polarit ve vzájemné rovnováze je známkou vysoké duševní kultury. Jestliže člověk Éros (tedy cítění, emoce a tužby) v sobě potlačuje, nedá lásce příležitost vztáhnout a oddat se milostnému vzplanutí, počne ve svém srdci chřadnout, ve svých pocitech umírat, ztratí schopnost řídit svůj život, stává se bezmocným a dříve nebo později se dočká nežádoucího duševního zvratu. Jeho ne vyslovené vztahům je ne vyslovené lásce, je ne vyslovené životu, je ne vyslovené vlastní proměně. A toto ne nakonec promění v jeho očích všechny ty, které měl milovat, v nepřátele.
Podívejme se na lásku očima člověka jehož myšlení a způsob života je ovládán duchem doby. Říkejme mu třeba člověk výkonu. Pokud ho láska “přepadne” a podaří se mu navázat vztah, cítí se živý. Je mu v tom dobře. Jenže za život, který proudí v jeho žilách a za čas, který věnuje své lásce se tajně omlouvá světu, sobě a svému navyklému způsobu života. Na lásku není čas, musíme se bavit, musíme vydělávat. Láska je tedy slabost omluvitelná vzhledem k realitě tak náročného života orientovaného na zážitky, zisk a výkon. Navíc mu bere jeho bezbolestnou autonomii a svévoli, kterou pro sebe nazývá svobodou. Láska je tedy pro něj jen pouhou iluzí, která když vstoupí do života, musí být z něj zase vytěsněna. Tato mentalita je vlastní duchu této doby. Považuje lásku a z ní povstávající vztahy (ty obchodní to nejsou) za stále méně důležitější.
V takovém prostředí cit chladne a život v rodině a v partnerství (pokud vznikne a udrží se, třeba kvůli dětem) se zařizuje podle hospodářského modelu: všichni podáváme ten nejlepší výkon,
Všichni, kdo jsou ovládáni tímto způsobem myšlení a lásku a city v sobě zabíjejí, jsou vystaveni sebepoškozujícímu procesu, který, pokud není včas reflektován, ústí v osobní tragédii. Lidé orientovaní na výkon zacházejí se svými city, pokud nějaké ještě mají, špatně. Jejich schopnost vnímat city a rozvíjet a strukturovat vlastní citový život zůstává zakrnělá. Svojí emocionalitou a citovostí nezahrnují druhé, ale emoce a city dávají svému povolání, koníčkům, zábavě, oblíbenému sportu nebo čemukoliv jinému. Emoce a tužby směřují na nevhodné objekty. Abychom lépe pochopili proces, o kterém píšu, pojďme se v krátkosti podívat na téma protikladu splynutí/odpor v lásce.
Základní konflikt lásky
Do pravé lásky vstupujeme vždy zamilovaností. Zamilovanost je nevědomá emocionální jednota Já a Ty. Má pro všechny lidi v sobě něco významně přitažlivého a tím je bezděčné splynutí s druhým člověkem. Náhlé a prudké vzedmutí citů, jak tomu na začátku každé lásky bývá, významně deformuje a nabourá autonomii, schopnost rozlišování a vymezení, strhává s sebou všechna přesvědčení, která do té doby dávala našemu životu strukturu. Jestliže by zamilovanost byla nikdy nekončícím stavem (a mnozí z nás si to bláhově přejí), zaplatili bychom za to velmi vysokou daň, nikdy bychom nedospěli k hlubším formám vztahů a ani bychom nepoznali sami sebe, protože bychom zůstali ve stavu nevědomého smísení s Ty.
Proto každé (zdravé) Já po určité době začíná k plynutí zamilovanosti pociťovat určitý nespecifický odpor, který je vede k tomu, aby tento stav opustilo a hledalo nové, hlubší a vědomější sjednocení s Ty. Sjednocení, které nastává skrze vymezení Já vůči Ty, skrze vytváření hranic a přijetí odlišnosti obou. Tento odpor bývá zpravidla z počátku velmi nevědomý. Má jediný úkol, zrušit nevědomé a naprosto sterilní plynutí života ve dvou. Jedno je totiž jisté. Lidé se nemohou skutečně milovat, pokud jsou spojeni nerozlišující zamilovaností, která je jakousi pasivní symbiózou dvou zatím nezralých, pasivních a emočně závislých jedinců.
Narcis – duch doby
Touha po lásce a strach ze skutečného vztahu, láska bez hranic a chladné ohraničení jsou přirozené konflikty jdoucí spolu ruku v ruce. Pokud nejsou reflektovány, blokují duševní vývoj. V podobném rozporu se ocitl i bájný Narkissos – Narcis. Postoj Narcise k volání lásky a oddanosti reflektuje cosi velmi významného z duševního stavu dnešních lidí, lidí výkonu, kteří se ve svém prostředí cítí být izolování. Mýtus o Narcisovi nám může nabídnout odhalení významového jádra dramatu jednotlivce, ale i podivné proměny moderní společnosti, kterému říkáme narcizmus. A v něm také snadno pochopíme pozadí základního rozporu lásky: konfliktu mezi oddaností a vzdorem.
V posilování autonomie a nezávislosti se Narcis ničím neodlišuje od svých vrstevníků. V mýtu se vydává na lov jelena. Lov je aktem sebepotvrzení, symbolem získávání vůle, schopnosti bojovat s podmínkami života, odvahy, houževnatosti, tedy vlastností, které člověk musí v sobě rozvíjet, aby se naučil správnému sebeprosazení. Osudový zvrat však pro Narcise nastává ve chvíli, kdy se na své výpravě nesetká s jelenem, ale nymfou Echó. Namísto toho, aby potvrdil nezranitelnou nezávislost, objeví na výpravě svůj Éros. Prudký výron milostného citu zastíní v duši člověka úsilí o získávání autonomie a zpravidla jej přemůže k tomu, aby se svému citu oddal a vydal se za láskou. V zamilovanosti, která se nám vždy jen stane, se necháváme Érosem uchvátit. Oddat se zamilovanosti znamená nechat rozpustit dosavadní strukturu Já.
Tento rozhodující moment nechává člověka procitnout uprostřed reálného světa prožívání radosti i bolesti, lásky i nenávisti, dobra i zla, života i smrti. Ve světě, kde smutek je skutečným smutkem, radost je opravdovou radostí a slzy jsou slzami. Láska a její bolest jsou tedy podmínkou přechodu transformace člověka v dospělého jedince. Jedince, který je schopen sebepoznání a z něj vycházející hlubší proměny Já.
Nepleťme si však skutečně oddanou lásku s erotickými vztahy, které slouží k sebepotvrzování a neobsahují v sobě skutečnou oddanost. Protože nalezne se jen ten, kdo se v lásce ztratí. Narcis však není schopen oddanosti a z ní povstávající duševní proměny. Zůstává zafixován na obraz autonomní bezbolestné nezávislosti. Zůstává spoután obrazem života bez utrpení, konfliktů a rozporů, které v lásce prožíváme právě proto, abychom je sjednotili pro nové vědomější a úplnější Já. Narcis se cítí svými city ohrožen, protože lpí na izolované nedotknutelnosti a chladném odstupu.
V osudovém okamžiku, když láska navštívila jeho duši a Narcis se mohl přílivu citu oddat, zachvátila jej slabost. Narcis nemá v sobě po ruce nic, co by uneslo strhující příliv citů. Lásku prožívá jako zraňující bezmoc a to ho strhne zpět. Nedokáže se vztahu s Écho odevzdat. Zakoušet jako pravou totiž můžeme jen tu sílu, kterou jsme schopni odevzdat vztahu s Ty. Sílu otevřít se druhému a odhalit svá zranění a bolesti, které jsou naší duši vlastní. Tento fakt určuje směřování života každého z nás. Hluboká ochota k odevzdání se v lásce je vykoupena skutečnou proměnou v autentickou, citově strukturovanou a silnou osobnost.
Narcis však v sobě umlčí Érotův hlas. Není schopen skutečné vnitřní oddanosti. Není schopen prožít protikladnost své duše a vstoupit s Écho na předlouhou a bolestivou cestu transformace vlastní slabosti v sílu. Síla odevzdání je mu cizí. Z lovce se stane štvanou zvěří. Unik před city ho bude nadále zaměstnávat po celý další život. Protože se ukázalo, že když začne vnímat to, co cítí, dotýká se svých zranění, své méněcennosti, slabosti, nedokonalosti a bezmoci. A to je to, co rozhodně nedokáže nést a proto odmítá jakékoliv cítění. I přesto je Narcisovi jako každému jinému člověku touha po lásce a splynutí vlastní, protože ta má v sobě mnohem hlubší kořen a tím je touha po sjednocení. Splynutí v lásce a následné peripetie, které vztahy s sebou nesou, jsou nezbytným předpokladem k uskutečnění nejhlubší touhy v člověku, tedy touhy po jednotě, která v lidském životě znamená mnohem víc než jen potřeba vztahu.
Narcis se však lásce s Écho vyhnul a tak mu zůstává jako jediný objekt k uspokojení vlastní touhy a lásky jeho Já. Jeho Éros neplyne k druhým, ale zůstává izolován od okolního světa a vázán na Já. Kruh se uzavírá. Narcis si jej v mýtu uvědomuje a jako východisko z izolace volí sebevraždu. Zamilovat se do vlastního Já namísto odevzdání se v lásce k Ty neznamená nic menšího než duševní smrt. Kdyby Narcis rozeznal svou neschopnost nést duševní zranění a bídu své duše, byl by ze svého sebestředného zajetí vysvobozen.
Cesta zvrácenosti
Vraťme se zpět k našim lidem výkonu. Ti nesou v sobě cosi stejného. Snaží se podobně tak jako Narcis o udržení chladného odstupu. Lpí, stejně tak jako on, na své potřebě nedotknutelnosti. Jejich racionální obrany a snaha o čistě “rozumový” způsob života je činí sice ve vlastních očích nezranitelnými, ale bohužel citově nepřístupnými. Ztrácejí schopnost sebereflexe a žijí v sebeklamu vlastní neomylnosti. Jejich mysl operuje pouze s pojmy (racio, myšlenky, slova) a nikoliv s hodnotami (city, emoce). Potlačováním schopnosti cítit a postupnou eliminací citových projevů k druhým lidem nenachází jejich láska cestu k druhému. Jak bylo výše uvedeno, emocionalitou a citovostí, pokud jí ještě vůbec jsou schopni vnímat, nezahrnují tito lidé druhé, tedy ten jediný správný objekt, ale své emoce dávají svému povolání, autu, studiu, svým koníčkům, zábavě, oblíbenému sportu nebo čemukoliv jinému. Důvodů proto, proč je u nich zranitelnost, slabost a méněcennost vyvolaná láskou tak velká a proč alarmuje tolik strachu, že se lásky a citů k druhým raději vzdávají, může být mnoho. Ale o jejich komplexech – vnitřních démonech, hlubších bolestivých a bezpochyby zraňujících příčinách neschopnosti žít lásku a vztahy není tento článek, i když by to zasloužilo.
Pokud člověk opakovaně ztroskotává při navazování vztahů nebo ztratil schopnost se ve vztahu odevzdat a nalézat hlubší spojení s druhými, není schopen ani žít sám sebe. Bez Érotu se stává neživým. Uzavření se citovému a emocionálnímu životu vytváří v člověku tlak a napětí. Žití pod zvýšeným vnitřním tlakem, pod napětím jej činí čím dál tím více citově nepřístupným. Svou duši můžeme rozvíjet a poznávat jen vztahem s vnějším světem na jedné straně a s bytostným Já na straně druhé. Bez Érotu je cesta uzavřena!
“Hrdina” našeho příběhu, náš “člověk výkonu” budí navenek zdání životaschopnosti, rozhodnosti vitality a síly. Je to on, kdo musí rozhodovat o tom, jak se bude odehrávat věcný život, působí jako ten, co to má “pod kontrolou”. Zdání, že drží otěže života pevně ve svých rukou, které budí, je jen domnělé a pouze zakrývá slabost, kterou v sobě nosí. Uniká před svými city a emocemi, tedy i před skutečnými vztahy, protože se ukázalo, že když začne vnímat to, co cítí, dotýká se svých zranění, méněcennosti, slabosti, nedokonalosti a bezmoci a stává se z něj oběť. A tu on nést neumí. A protože si nelze selektivně naprogramovat co budeme či nebudeme cítit (to si myslí jen naivky) vylije s vaničkou i dítě. Precedent pro zkamenění je na světě.
Jestliže člověk ve svém osobním životě postrádá cítění, začne se chovat nepřirozeně jak doma, tak i na pracovišti. Prakticky to znamená, že usiluje o to cítit se ve vnějším světě nedotknutelně a používá k tomu více či méně skryté formy intelektuálních obran, racionalizuje emoce, nadřazuje se třeba svým majetkem, vzděláním, společenskou rolí, či funkcí, manipuluje a citově vydírá a svojí mentální obratnost dotahuje často do dokonalosti. Ovlivňuje svým chováním svět kolem sebe tak, aby mu šel na ruku. Spouští v druhých svůj vlastní neuvědomělý pocity viny a tak je má pod kontrolou a uplatňuje nad nimi svojí moc.
Postupná ztráta citlivosti k druhými a k vlastní duši však jednoho dne jeho domnělou moc zvrátí v absolutní bezmoc. Jeho moc není skutečná, protože nevyvěrá z jeho nitra. Jeho nevědomí kompenzuje tento umělý stav produkcí fantazií a obrazů, které jsou spojeny se strachem z nemoci a z umírání (typické obrazy bezmoci). On se svým fantaziím pochopitelně brání, protože si potřebuje sám před sebou udržet zdání síly. Aby se uchránil od svých fantazií, stává se stále ztuhlejší a strnulejší. Tím roste jeho izolace, ale i jeho vnitřní tlak, který jej jednoho dne “roztrhá”.
Ne vyslovené vztahování a tedy i životu vůbec, chladné sebepotvrzování ve výkonu postupně hubí v něm vše živé, vše toužící růst. Stává se více a více necitlivým k poselství citů, instinktů, přírody, živých lidí a života vůbec. Nevšímá si chřadnutí těla a duše a chová se nevšímavě i ke svým fantaziím.
Hlad “mít víc”
“Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? … Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc. Čeho víc? Nechápal sem. Dávný přece měli všechno. Ó, víc věcí, víc jídla, větší rychlost, delší život, snazší život, víc moci, jo. Svět je velkej, nebyl ale dost velkej na ten hlad, kerej Dávný nutil rvát nebe na kusy, uvařit moře a votrávit půdu poblázněnejma atomama, blbnout se zkaženejma semínkama, takže se vobjevovaly nový nákazy a místo mimin se rodily zrůdy. Nakonec se kousek po kousku a pak bleskurychle státy změnily v barbarský kmeny a Civilizovaný časy skonaly až tu a tam na pár koutů, kde eště doutná pár řeřavejch uhlíků. David Mittchel: Atlas mraků
V duševním terénu postupného rozkladu je energie, jež je určena vztahům s druhými a k pěstování vlastní citlivosti, zneužívána ctižádostí. Dlouhodobá citová deprivace se logicky zvrátí v jeho srdci v hlad. Jednoho dne, kdy chtíč překoná hranice lidskosti a svědomí, člověk nastoupí na cestu z níž, pokud v sobě nerozliší diktát lačnosti, není návratu. Duševní diktatura ctižádosti a hladu se navenek projevuje jako tlak. Namísto citového spojení s druhými lidmi se snaží zvyšovat svůj tlak na ně a zesilovat svůj vliv. Nenasytně si bere víc a víc. Jeho život se začíná odehrávat ve stále se zvyšujícím tempu a nárocích. Jede na vyšších a vyšších obrátkách. Jeho chování začíná mít nutkavý charakter.
V této fázi duševního rozkladu začíná náš člověk postrádat jakýkoliv respekt k vnějším objektům. Nemaje citlivost, ztrácí pojem hodnot, mizí jakýkoliv soucit, srdce se útlakem vnitřních pocitů uzavírá. Útlak vnitřních pocitů, který si způsobuje sám popíráním a vytěsňováním (což si pochopitelně neuvědomuje) neutralizuje útiskem druhých lidí. Stojí v tiché válce proti všemu a všem. Život se stává nutkavou záležitostí. Pokud je k druhým milý, tak jen pro vlastní uspokojení. Ještě stále má velkou vitalitu. Tu mu dává “nasazení” v boji proti všemu a všem. Přepíná své možnosti a své síly. Je stále schopen otročit své lačnosti.
Leč je přesvědčen, že má svůj život pod kontrolou, Myslí si, že dokáže vypnout, a také to druhým tvrdí, ale je to sebeklam. Z počátku to šlo, ale teď už ne. Už není schopen nutkání ovládat. Jeho zbraň se začíná pomalu otáčet proti němu samotnému a začíná jej ohrožovat. Zátěž, kterou dosud vyhledával pro vlastní sebepotvrzení a uspokojení mu začíná přerůstat přes hlavu. Z toho kdo štval proti druhým se stane štvanec. Narůstá v něm stále strašnější pocit přetížení, a on začíná pociťovat vůči tomuto pocitu velký odpor. Ocitá se v nebetyčném rozporu mezi žádostí a odporem k ní.
Pád
Náš hrdina začíná své žádosti prožívat stále méně a méně pozitivně. Navíc si ve své slepotě přestává být stále méně vědom toho, že to je on sám, kdo si je nárokuje. Jeho prožívání získává nad ním ještě větší moc a nedá se už téměř ničím ovlivnit, pouze překrýt dalším sebeklamem. Stále je ještě schopen namluvit sám sobě a druhým, že i užívá a že je to tak OK. Přitom ho čeká finální psychicky knock out. Nevyhnutelný zvrat nastává v momentě, kdy se náš hrdina ocitá ve vleku svých domnělých obran. Díky soustavnému vytěsňování a posilování sebeklamu přestává řídit a mít vliv na svůj život. Dalším děsivým faktorem je jeho přebujelý chtíč. Tlak neuspokojených žádostí v něm produkuje nesnášenlivost, netoleranci a zesilují beztak už silný životný stereotyp a konzervatismus. Je dokonale chycen v pasti událostmi, které sám nastartoval. Nitro je zachváceno panikou.
Nedůtklivost mu namlouvá, že jeho přetížením jsou vinni všichni kolem něho. Ti, jež lačně vykořis’toval nesou nyní jeho projekce žádosti. Žije v přesvědčení, že to jsou oni, kvůli kterým se dostal do toho to stavu, protože po něm chtějí jeho výkony. Jeho mysl dosahuje finálního zvratu – začíná se plnit paranoidními představami. V paranoidních představách se velmi paradoxně naplňuje jeho vytěsněná touha po spojení se světem.
Nikdo z nás nedokáže trvale žít bez vnitřního spojení s druhými. Spojení já a ty se nedá beztrestně ze života vyloučit. Vynutí si k nám přístup skrze nevědomí a obrátí svět vzhůru nohama. Z vykořis’tovatelů a pronásledujících se stávají pronásledovaní a utiskovaní. A tak získává zpět svůj vztah ke světu. Ale zvrácený v paranoidní obraz. Je uzavřen ve své bezmoci a svým démonům už nemůže nijak odporovat.
Teď už se nemůže bránit proti obrazům, které sám stvořil, protože postrádá to, co má každý zdravý člověk. Má Ty, ve kterém se může zrcadlit. Náš hrdina však nemá žádné opravdoví Já, protože nepěstoval vztah k Ty. Paranoidní vidění světa jej zcela uchvacuje. Druzí na něj dorážejí, chtějí jeho peníze, pozici, vliv, moc a jeho paranoidní mysl mu jen potvrzuje, že měl víc a víc vzdorovat světu, že se měl mít před druhými přeci víc na pozoru a měl víc vzdorovat jakémukoliv citu, který z něj udělal slabocha. Začíná se oddávat vnitřní lhostejnosti. Venku sice stále řídí, ale uvnitř už nežije. Jeho život je už jen čekárnou na konec.
Je to otřesné čtení a kdekdo to popře. Vnitřní psychické důsledky, které jsem vykreslil se zdají být nafouklé. Není tomu tak. Je to realita života kolem nás, ale i v nás. Na začátku stojí ne vyslovené splynutí v lásce s druhým člověkem. Dneska je totiž třeba velkého osobního úsilí, abychom dokázali říct ne funkčnímu sevření světa, životu v povinnostech, životu na každodenní výkon.
Před city, emocemi, konflikty, bolestí, zármutkem a utrpením, které láska do života přináší, se nelze ukrýt za učená slova, za ideologie, náboženství, myšlenky či za falešnou masku akademické vzdělanosti. Nikdy nic nám nepomůže schovat se před tím, co nosíme v sobě. Duše je nesmrtelná. Bezdotyková korektnost, do které se snažíme zahalit sama sebe a tento svět vytváří sice lákavý obraz bezkonfliktní reality, která nenese v sobě žádné utrpení, ale ve skutečnosti vede ke vší životní prázdnotě a ke všem krutostem, které dělají svět světem. Kdo vnitřně neuchopí tuto pravdu, ztratí se v nekonečném bludišti prázdného myšlení. Kdo pochopí hodnotu prožívání, vydá se na cestu poznání a nalézání sama sebe. Vztahy jsou právě tím, co nese lásku a učí nás být sama sebou. O tom nelze pochybovat.
“Nastala doba, kdy někomu řekneš, že to, čemu věří, nejni pravda, a von si myslí, že tvrdíš, že jeho život nejni skutečnej a jeho pravda nejni pravdivá.”
David Mitchell: Atlas mraků