Každý od první autority svého života – rodiče chtě nechtě očekáváme, že bude nad naším životem rozumně bdít s odpovědností doširoka otevřené náruče, s láskou učit pravidlům života, poctivě a pravdivě odpovídat na naše všetečné otázky, reflektovat vlastní chyby (pokud se nějakých dopustí). Bude ctít vlastní zákony a rozhodně, opravdu rozhodně se nedopustí žádné morální křivdy, ba ani etického pochybení, protože vždy ví a bude vědět, kde je hranice mezi dobrem a zlem. Tak takový je ideál neposkvrněné mysli (ne nepodobný božství), které si dítě promítá do první autority svého života, kterou každý rodič je.
Jenže rodič není poslední autoritou našeho života. Je právě tou první. Těch dalších autorit bude ještě hodně a každá ponese náš ideální obraz té spravedlivé. Život autority námi obdařené více či méně božskými atributy není snadný, ať už jste politikem, partnerem, rodičem nebo přímo někým vysněným Bohem. Proč? Protože má moc. Autorita by však nikdy nemohla být autoritou, kdyby neměla komu vládnout, koho pást. Pastýř tedy po své ovci touží stejně tak, jako ovce po svém pastýřovi. Až do této chvíle se však není čeho obávat. Protože na jedné straně tu máme vycizelovanou mocnou – rozumnou a moudrou morální autoritu a na straně druhé bezmocnou, důvěřivou a autoritě zcela oddanou oběť.
Avšak pojďme společně sledovat zárodek neklidu, který se musí zákonitě v každém z nás narodit, když si uvědomí následující: kolik takových – laskavému Bohu – podobných autorit ve svém životě potkal? Tady začne semínko pochybností klíčit, protože svět není rajská zahrada a lidé v něm nejsou milostiví bohové a už vůbec nejsou ti, kdož žijí bez viny.
Co když je autorita jedna velká nerozumná a ne dost moudrá bytost bez patřičné sebereflexe? A co když ve svých rukou má velkou moc? Co když se chová nesnesitelně? Co když jeho jednání vytváří jednu katastrofu za druhou a nenese známky jakékoliv reflexe. Co když přecitlivělost na vlastní domnělou moc a slávu, ješitnost a nedůtklivost přerůstá do nadlidské, pohrdlivé, někdy násilné manifestace moci, vůči tomu, který jeho moci podléhá a je bez bez ochrany, zbavený práva, vydaný na milost a nemilost?
Co je toto za stav? Je to stav, kdy moc stojí nad právem. Může si takový dovolit všechno, aniž by hnul brvou? Může s obludnou nestoudností projikovat své stínové stránky všude kolem sebe a zůstávat sám stále nevědomým? Může si zakládat na své přesile a vydávat zákony, které sám nectí a pro něj samotného nejsou nic než vzduch? A co když ještě k tomu pořád touží po tom, aby jej všichni velebili a reaguje velmi citlivě na každé slůvko, které může zavánět příchutí kritiky? Chce být milován a uctíván, přičemž na svůj vlastní morální kodex vůbec nedbá, když jeho moc a z ní vycházející konání s paragrafy jeho kodexu koliduje.
Každý sní o milé autoritě, které rád přenechá něco ze svého a na to konto se ocitne v její náruči. Avšak jaké je procitnutí z naivity, která sní o milém a dobrém otci, vládci, Bohu či spravedlivém politikovi či soudci. Představuje si, že takový je vždy hodnověrný, spravedlivý, spolehlivý, věrný, a hlavně má uznání pro etické hodnoty, a také se hlavně cítí být zavázán vlastním morálním stanoviskem.
Co když díky mnoha a mnoha lekcím člověk pochopil a na vlastní kůži zakusil velmi důtklivé poučení? Co když jeho naivita je pryč a najednou se ocitl tváří v tvář situaci, že nemůže trvat na svém právu, jež mu patří, protože tu je moc jiného, která stojí nad právem? Takovému se můžete podřídit jedině se strachem, úzkostí a obavami. Naklonit si jej lze jedině vychvalováním a poslušností. Jakýkoliv důvěrný vztah s takovou bytostí je však absolutně vyloučený.
Od takto nevědomé bytosti nelze očekávat jakékoliv morální rozhodnutí a zadostiučinění. Nic takového nikdy neudělá. Takového zadostiučinění se může člověku dostat jedině neúmyslně a zcela oprávněně, právě v situaci, kdy je dlouhodobě pod tlakem moci, která má brutální převahu. Začne se probouzet a vidět pravdu. Spadnou mu brýle iluze a vidí autoritu ve skutečném světle. Jen toto probuzení mu přinese zadostiučinění, protože je přes svou bezmoc vynesen morálně výš.
Každý tyran nevědomky povznáší tím, že druhé snižuje v prach. Kritický rozum dostane dávku světla, srdce se pohne a člověk si uvědomí, že i ten, kdo stojí v žebříčku moci nad ním se řítí svým vlastním tempem pod vlivem osudu vstříc vlastnímu zániku. To je jediný mechanizmus, který je nám ku pomoci. Tady začíná být člověku jasné, že mocný se nezabývá otázkou jeho práva, ale je až příliš zřetelné, že je zaměstnán pouze vlastními záležitostmi. A to je okamžik, který musí historicky přijít na každého z nás. Probuzení z opilosti iluzí a následná kocovina vynese na světlo uvědomění touhu po právu a spravedlnosti a rozváže jazyk a ruce. Sejme okovy strachu a pak už je jen na každém z nás, jak se svým probuzením naloží.
Děje se to doma, děje se to v práci, děje se to venku. Každý vzývá takového pána, jakého si po právu jeho vědomí zaslouží. K čemu je hloupému a hrubému podomkovi dobrotivý pán? A k čemu je soucitnému vzdělanci krutý tyran?