Dimenze dobra
Není od věci připustit si, že přání být dobrým člověkem, je něčím v lidském srdci naprosto univerzálním. Na někoho takové přání přijde sem tam v těch “slabších” chvilkách, v někom se to usídlí napořád. Ale, to jak si takové štěstí dobra představujeme a to jak jej dosahujeme, v tom se už neshodneme. Možná si mnozí přejí mít prostě lepší náladu, pořádně se uspokojit, aby necítili to, co považují za špatné. Taky se hodně snažíme sami sebe udělat lepšími. Změnit svojí hodnotu v očích svých a druhých prostě tak, jak se to dělá: snažit se o uznání. Mít to, či ono, tvářit se tak či onak, prostě chovat se způsobem, který si zaslouží dobrou známku. Ale tak jak jde čas, a ti, kteří si dají tu práci s pravdou, poznávají, že to dlouho nefunguje. Návody docházejí, pocity se nezmění a člověku nezbývá, než se přestat snažit dobro předstírat a objevit jeho novou podstatu. Je dobro tím, čím opravdu je, dobrem samo o sobě, nebo je něčím velmi podstatným podmíněno? Je dobro našich tužeb dobrem našeho srdce? Je bolest hanbou, nebo hanba bolestí?
Cítíme. Emoce, tužby a pocity, které nám jsou jako lidským bytostem vlastní. Strach, hněv, radost, odpor, nechuť, nenávist, smutek, vina, zármutek, stud, touha, přitažlivost lásky. To je život. Jenže cítit, znamená bolet. Nelze selektivně prožívat jen to příjemné. To člověk nedokáže. Cítit, znamená potkávat se uvnitř s tím, co je nepříjemné a neuspokojivé, přímo ze své vlastní podstaty. To většinou nedáváme. A proto volíme pomalou, ale jistou smrt cítění. Přestat cítit, popřít a ubránit se nepříjemným pocitům, znamená vytěsnit cítění obecně. To je kulturou posvěcený, legitimní, pomalý, ale účinný druh duševní sebevraždy. Na druhé straně: když všechny ty naše tužby a emoce žijí jen tak sami o sobě a nemají žádný ohraničující a rozlišující imperativ, je to pro jedince a jeho okolí stejně tak katastrofická krajnost jako důsledné popírání všeho. Co tedy máme dělat, když nechceme, nebo neumíme brát vše, co cítíme?
Mluvím z tisíckrát poznané povahy věci: pokud nejsme opravdu vědomě zvrácení, většinou si o sobě myslíme, že jsme dobří a děláme jen samé dobré věci. Tento sebeklam je velmi rozšířený a má člověku zajistit, falešnou morální integritu. Většina z nás si myslí, že jsou lepší než ti druzí. Tak to prostě je. Přesvědčit sama sebe, že jsem ten dobrý, když svědomí není doma (pokud tam kdy bylo), není tak těžké. Vidíme to všude kolem: když svědomí – to nekonečně pravdivé morální zrcadlo našich pohnutek, myšlenek a činů – chybí, není těžké obelhat a oklamat sama sebe, natož druhé.
Koneckonců na takovém klamání je založena naše kultura s miliardami nevědomých, sebeklamu podléhajících postav. Těch, kteří nic nezkoumají, neví co prožívají, trpí nízkou sebereflexí, zdržují se hlubších pozorování sama sebe a přesto velmi dobře ví, co je dobré a co ne a to hlavně pro ty druhé.
Nahlédněme na stereotypní bezděčný vzorec dobra, který je v konečném důsledku zodpovědný nejen za katastrofický stav vědomí člověka, citlivých rodinných vazeb a sociální pospolitosti, ale i za klimatickou katastrofu. Na dobro “úplně normálního” člověka. Dnes a denně jsme všichni víceméně tichými svědky opakování nevědomého stereotypu. Proč nevědomého? protože právě naše kultura a jedinec v ní se dá definovat zcela jednoduše: všude rozsvíceno a nikdo doma.
A odkud začít poznávat. No právě odsud…..
Z hloubky historie až k nám
Definice bezděčného dobra má hluboké historické kořeny. Nejeden myslitel, ale i Buddha sám ve svém moudrém učení závislého vznikání pojmenoval základní podmínku toho, jak nevědomý jedinec vnímá dobro a jak ve jménu takového dobra funguje.
Začněme však u našich osvícenců. Cicero to chápal asi takto: radost a žádost se přimknou k žádoucím pocitům, tedy k těm, které se jeví jako příjemné – a s nimi si spojí představu dobra. Žádost se vznítí a je vábena tím, co se zdá dobrem. Je k tomu opakovaně strhávána a radost stoupá, jako by dosáhla něčeho, po čem skutečně toužila. Je totiž přirozené, že všichni jdeme za tím, co se zdá dobrem a prcháme před opakem. Proto jakmile se ukáže obraz jakékoliv příjemné věci, je považovaná za dobro. Tak tedy sama (pudová) přirozenost člověka jej pobízí, aby se snažil dosáhnout jí a naopak.”
Co tím Cicero říká? Definuje něco tak moc samozřejmého a jednoduchého, čeho se však většina z nás vůbec nevšimne. Ne protože bychom nechtěli, ale protože nás to prostě nenapadne. Jsme slepci, kterým byla odebrána bílá hůl. Jako nevědomé bytosti jsme odkázáni na přirozený chod bezděčné mysli, protože si myslíme, že celé štěstí dobra je v tom mít příjemné pocity!! Vychovaní touto kulturou si myslíme, že to znamená mít dostatek všeho k tomu, abychom skutečně takové pocity měli. A pokud to mám = jsem dobrý. Každý si z toho někdo udělá osobní hodnotu a problém je na světě. To nepříjemné je tedy nutno vytěsňovat, protože to je spojené s představou toho špatného a zlého. A nikdo přece nechce mít takovou hodnotu.
Pokračujme v našem poznání krokem na východ. Pojďme teď společně zabrousit do historie a podívejme se na jednoduchou buddhistickou úvahu. Jak funguje lidská mysl, která není reflektována vědomím. Jak funguje jedinec bez poznání a bez sebereflexe, a jak ten, který poznání má a reflektuje své prožívání? Je dobro tak samozřejmá věc, nebo má i cosi společného s vědomím, etikou a morálním stavem duše?
Začněme pěkně od podlahy
Tedy od země, těla, od přírody, od našich pudových sil. Buddhovo (nejen jeho, ale jsme teď na východě) učení je o existenci přirozených hnacích sil (pudů), které ústí v neprobuzeném člověku v bezuzdné žádosti. Rovněž upozorňuje na přítomnost iluzí oslabujících jeho ducha. A tak impulzům svých tužeb, které by se měl učit ovládat, spíše podléhá. Nevědomost o těchto silách a slepé podléhání jim, je skutečnou, jedinou a vlastní příčinou utrpení (tedy i nepříjemných pocitů) a morálního selhání člověka.
Co tím vlastně říká? Pojďme zvětšit rozlišení mikroskopu ještě o několik desítek.
Přirozený (čti přírodní, instinktům podléhající) člověk, který se ve světě vyskytuje jen tak není ani čistý, ani dobrý. Když se jeho život odvíjí jen bezděčně, tak se vůbec neliší od zvířete. Jeho pudové chování není zasaženo ani korigováno rozlišováním. Příjemné je dobré a nepříjemné je zlé. Tak to v pudové přirozenosti člověka je.
Pokud není mysl zasažená vědomím, jeho život plyne v sladké nevědomosti až do té doby, dokud nějaká tajemná síla nezasáhne a neřekne dost. Obvykle se v jeho životě odehraje nějaká vnitřní nebo vnější událost, která ho dostane do vnitřní krize. Tato síla nastolí rozdíl mezi dobrem a zlem a nad tím zlým vysloví přísný soud tím, že mu dá vědomí morálního studu, tedy i pravý pocit viny.Tento tajemný zásah do bezděčného a zcela nevědomého plynutí života přijde jednou na každého z nás (nic tedy není ztraceno).
Od chvíle tohoto mocného zásahu je člověk nucen rozlišovat a je tudíž vystaven tlaku morálních protikladů dobra a zla. Přírodní instinktivní síly, které ho dříve bezděčně vedly životem mu nyní způsobují nevýslovná utrpení. “Pravá i levá” jsou obě na správném místě. Je tu tedy ona přirozená síla bezděčného působení všech vášní, žádostí a averzí a vědomý rozlišující duch, který ji musí ovládnout a rozlišit dobré od zlého a prospěšné od neprospěšného.
Řečeno jinými slovy, původní bezděčná vnitřní jednota se poněkud natrhne vedví. Je to ústřední bod rozštěpení duše. Díky smyslné pudovosti a morálního zákazu, který jí omezil, vznikly podmínky pro to, aby se vnitřní jednota proměnila v prožívanou rozervanost. Jak s tím nakládáme? Jak se navracíme do původní jednoty, aniž bychom ztratili kontakt se svým prožíváním? A jakou roli v tomto procesu hraje dobro?
Víme, že není pro dnešního člověka nic obtížnějšího, než se vzdát svých uspokojení. Možná se ve skutečnosti nedokážeme vzdát ničeho, pouze vyměňujeme jedno uspokojení jiným. Je to stejné jako vždy. Stále jen křísíme ten příjemný pocit uspokojení a říkáme mu štěstí. Tak slábneme na duchu až do úplného zaslepení.
Buddhovo závislé vznikání
Objevením nitky, táhnoucí se od vnějšího jednání skrze prožívání až k hlubokým vnitřním motivům (karmanů), tedy ke skutečným příčinám našeho jednání, které sídlí u neprobuzeného člověka v nevědomí dal Buddha konečnou odpověď na příčinu všeho utrpení. Buddha skrze tuto osu objevil něco, co si druzí nebyli schopni uvědomit. Kauzální řetězení příčin a důsledků. Našel klíč ke zcelení naší vnitřní rozervanosti. Klíč k jednotě. Po tom toužíme všichni, jenže nevíme jak. Jeho objev řetězce závislého vznikání je v absolutním slova smyslu osvobozující. I když je možná mnohým jasné o čem se tu mluví nechápe se jaká je tu souvislost s dobrem a tedy i s morálkou jako takovou.
Jsme schopni rozumět tomu, co je příčina a důsledek. Ale získat vlastní zkušenost poznání toho, co je příčinou neustálého vznikání toho tolik nechtěného a vytěsňovaného nepříjemného v nás (buddhistická strast, utrpení), vyžaduje kus poznání. Život je podle Buddhy skutečně proud příčin a následků bez jakékoliv stálosti, mimo té, kterou se snažíme vytvářet si pro sebe jako útočiště před změnami a smrtí. Naše snažení je jen fiktivní stabilita, usilování o bezpečí, které pouze jitří strast. Jediná stabilita spočívá v nirváně. Jedině ona je stabilní, protože není proměnlivým proudem příčin a následků. Je opakem dynamického charakteru sansáry, tedy všeho, co je spoutáno nekonečnou řadou kauzálních procesů – řetězem závislého vznikání.
Jednoznačný důraz kladený na kauzalitu je ústředním motivem buddhistické ontologie. Jak tomu ale rozumět v souvislosti s dobrem v nás? Příčinná závislost je pro Buddhu bytostně důležitá, protože ukazuje nejen jak může docházet ke znovuzrození, ale hlavně tu představuje mechanizmus, kterým z kladných a záporných motivů vznikají odpovídající příjemné a nepříjemné stavy/následky jež se zobrazují v prožívání.
Pojďme tu parafrázovat Cicera buddhistickým jazykem: neprobuzený vidí svět očima, slyší zvuk ušima, ochutnává jazykem, tělem se dotýká hmatatelných objektů, poznává myšlenku myslí – je-li mu to příjemné, zatouží po tom – je li mu to nepříjemné – přijímá to nelibě – na tomto prožitkovém základě si vytvoří žádostivost nebo nenávist (odpor).
Automaticky pak to, co je mu nepříjemné, odmítá, odvrhuje, ovšem když se cítí příjemně, automaticky v něm vzniká vychutnávání těchto pocitů, jež je vedeno žádostí. Jakékoliv užívání těchto pocitů je lpěním a s tímto lpěním povstává jeho existence, s existencí jako podmínkou povstává zrození a se zrozením jako s podmínkou povstává stárnutí, nemoci a smrt a s tím také nářek, strast, utrpení, bolest, žal a zoufalství.
Takový je podle Buddhy skutečný původ veškerého utrpení. Takto vzniká v skutku praktickém smyslu slova bolest našich životů. Povstává z příčin. Zároveň říká že každý může v sobě vyvinout takovou schopnost vnitřního vidění skrze meditativní pohroužení, že se v sobě naučí rozeznávat a eliminovat touhu pro smyslových požitcích. A tím ustane každý článek ustáním předchozího článku.
Není to tak těžké pochopit, jako spíše přijmout. Buddha totiž propojil vznik lidského utrpení s velmi neosobním zákonitým principem. Kauzalita je vztah mezi událostmi – je neosobní a zákonitá a tento zákonitý kauzální řád je také podmínkou toho, že strast lidského života je přirozená a přímá reakce na příčiny a lze tedy bolest ze života odstranit, odstraníme—li její příčiny.
Utrpení a jeho prožívání je karmicky neutrální a nic nevypovídá o hodnotě člověka. Což znamená, že v tomto přítomném okamžiku nenese člověk zodpovědnost za to, co prožívá, ale za to jak s tím naloží. Hodnota člověka, se tedy neodvíjí od jeho prožitků, ale od toho, jak se svými prožitky nakládá.
Buddha proměnil jeho učení v mravní princip tím, že celý systém práce na vlastním osvobození internalizoval. Osvobození není v rukou společnosti, politiky ani řádu, ale je věcí jednotlivce a je otázkou jen jeho vlastní usilovné práce na něm. Mechanizmus je jasný. Jak jsme si řekli, strast vzniká skrze žízeň po smyslových požitcích jež nemusí nutně vycházet jen z těla, ale i z mysli. Smysly navazují kontakt se smyslovými objekty, nebo s představami v mysli a dochází k pociťování. V tomto stádiu by měl člověk být na pozoru, protože pociťování je příčinou vznikání chtění – žádostí, anebo nechtění – nenávisti. Se žádostí přichází lpění a odtud to už známe. Bezděčnost se přilepí k příjemnému považuje to za dobré a tak pořád dokola.
Jak jsme si všimli, je pro Buddhu osud jedince velmi jednoduchou neosobní formulí. Prospěšné a neprospěšné (čti dobré či zlé) záměry přinášejí příjemné nebo nepříjemné prožitkové stavy. Tyto stavy spolu s předdefinovanou individuální schopností psychofyzického organizmu tyto stavy prožít, tvoří jeho individuální osud. Utrpení samo o sobě nemá žádnou mravní kvalitu. Ovšem pachtění se po příjemném je jako reakce na to, co prožíváme jako nepříjemné, morálně špatné a je to cesta do pekla nekončící bolesti.
.
Neprospěšný záměr tu je zase jenom prostou příčinou, která přináší za následek jen další strast. Prožitek strasti musí být následkem. Následek má své příčiny v neprospěšném záměru. I bez vědomí já se tedy projevují karmické příčiny a následky ať už prospěšné nebo neprospěšné. Nacházíme se tak díky zjevené pravdě v situaci naprosté zodpovědnosti za svůj stav, jenže většinou nevíme jak jí uchopit.
Co je tedy novou dimenzí dobra?
Buddha dal vesmíru etický charakter a člověku do rukou zodpovědnost za svůj vlastní život. Činy, které se projevují venku jsou jen otázkou motivů, které prožíváme uvnitř naší mysli. Dobro a zlo tedy není definováno příjemnými či nepříjemnými pocity, ale schopností rozlišovat motivy jednání. Tak asi takový kvantový skok to je. Není smyslem věcí lpět na příjemných pocitech, a jimi definovat realitu, která nás musí uspokojovat, protože, když to tak není, tak je něco špatně.
Dobro a zlo, tisíckrát za den, dokola a dokola. A k tomu kauzalita: dobro plodí dobro a zlo zase zlo. Jak esotericky jednoduché. Ve skutečnosti to tak jednoduché není, protože to prostě bolí. Překonat bolest ve prospěch rozlišeného dobra a napravit sám sebe je morální výkon. Morálka předpokládá sebereflexi, sebereflexe předpokládá rozlišování a rozlišování předpokládá vědomé cítění a rozumovou úvahu.
Chytrému napověz hloupého trkni. Poznání ani víra sama o sobě nestačí. Soucit není zadarmo. Narovnání je vědomý morální výkon. Žádné štěstí bez soucitu nepokvete. A protože jsme na Zemi, tedy ani v nebi či v pekle, ale někde mezi, kam oba světy mohou, musí na tom něco být, když se po člověku chce, aby mezi dobrem a zlem důsledně rozlišoval. Nebo si myslíte, že ne? Tak jděte někomu něco ukrást, vždyť je to jedno.