Návykové vztahy

Často si pleteme lásku s návykem a to proto, že většina vztahů je návykových a partnerství je pak legitimní drogou. A když droga přestane působit, tak se v blízkých vztazích náklonnost a přitažlivost snadno promění v nenávist nebo prázdnou lhostejnost. Když “láska“ odchází, staré známé bolestné pocity osamění, úzkosti či stavy odcizení se vracejí.

Mnozí z nás tento signál špatně přečtou a vydají se hledat další „drogu“. Ale to zabere vždy jen na chvíli, protože hlubší podstata se nedá ničím přelstít. Intimní vztahy sice duševní bolest samy o sobě nezpůsobují, ale přivádějí ji na světlo. Nevědomý návyk duševní bolest odmítat však nutí mnohé z nás volit řešení, které člověka doslova otupují, aby nic necítil. Proto nevedou k uvědomění sama sebe. Tyto způsoby jsou sice společensky legitimní, ale ve skutečnosti ústí ve stále hlubší a hlubší sebeodcizení.

Jako Éros a Psyché
Pojďme společně pohlédnout na příběh lidské lásky filtrem sebepoznání. Každému z nás nějaký vztah alespoň jednou za život popletl hlavu. Avšak ne napořád. Milostný cit za čas z našich duší zmizí, city se promění a konflikty narůstají. Pak ve vztazích zpravidla po dlouhý čas prožíváme utrpení, které nám tolik ztrpčuje život. A to všechno se děje jenom proto, abychom se vydali hledat ztracený ráj. A došli až tam, odkud k nám láska přichází.

Mýtus Psyché a Éros je nádhernou metaforou, reflektující přirozené události, které se dějí, když vyslyšíme a následujeme hlas svého srdce. Prastarý řecký příběh symbolicky poodhaluje roušku tajemné metamorfózy lidské psychiky zasažené “láskou”.

Ve staré řecké báji je Psyché (lidská psychika) personifikována jako mladá, nevyzrálá, ale zato velmi krásná princezna. Mýtus popisuje příběh jejího vědomého zrání, které podstupuje vědomě jenom díky tomu, že ztratí svou lásku a vydá se ji získat zpět. Avšak pojďme na začátek našeho příběhu. Psýché byla nadpozemsky krásnou princeznou a právě díky své kráse si vysloužila žárlivost bohyň. Hněv Afrodity na ni uvrhl pomstu. Musí si vzít nejodpornějšího muže na světě. Aby Afrodita svoji kletbu naplnila, vyslala svého syna jménem Éros – boha lásky – zranit Psyché svým šípem, aby zahořela láskou k nejohavnějšímu muži.

Éros však při plnění úkolu svým šípem poranil sám sebe a zahořel láskou k Psyché. Odvedl si ji do svého paláce a konala se svatba. Jenže celá věc měla háček. Éros přes den odcházel z domu a vracel se až pod příkrovem tmy. A tak milá Psyché nemohla nikdy svého manžela doopravdy poznat. Toto jejich ujednání však bylo součástí jejich svatební smlouvy, proto ji dlouho nesužovalo to, že neví, kdo vlastně její manžel je. Její klid a mír byl však brzy narušen nenávistnými sestrami, jejichž nátlak způsobí to, že se Psyché pokusí zjistit manželovu pravou podobu. Erós popálený olejem z lampy, který na něj omylem vylila, když se pokusila uvidět jeho tvář od ní uteče. Pokud chce Psyché získat svou lásku zpět, musí splnit tři úkoly, přičemž poslední z nich ji zavede až do podsvětí. Úkoly se jí podaří splnit a nakonec se stává sama, díky lásce, kterou získá zpět, nesmrtelnou bohyní. Tolik velmi stručně mýtus.
Zamilovanost – probouzející se cítění
Citové procitnutí se v lidském nitru manifestuje jako prudká a náhle stoupající hladina panensky drsné, nezkušené, ohromující a impulzivní energie. Probouzí se bez vědomé vůle a projevuje se jako nutkavá přitažlivost, kterou provází jen těžko ovladatelná narůstající tělesná touha. Každý zná ten mocný pocit, že je k někomu přitahován neviditelnou silou. Každé náhlé citové otevření a prudký výlev nezkultivovaných citů přitahuje člověka ve vnějším světě k jiné smrtelné osobě. Ve světě vnitřním pak do zemí, které jsou zasvěceny našemu srdci, abychom poznali, kolik dobra a zla v něm nosíme.

Ano, smrtelná láska v sobě nese hlubší rozměr poznání sama sebe. Ale poznání – tento výsostně duchovní úkol – zatím nemá ve světě, kterému panuje panensky drsný cit a touha zamilovaných, své místo. Prudké zamilování je stav snadného sdílení pocitů, protože jsou nám většinou velmi příjemné. Tím bohužel často podléháme slepé víře v iluzi, že tomu tak bude mezi námi navěky.

Psyché svého muže miluje, avšak zatím se se svým manželem v pravé podobě vlastně nesetkala, doposud neuzřela jeho pravou tvář (nezná člověka s nímž žije), protože zamilovanost jí dovoluje vnímat pouze ideální obraz, který si na svého muže promítá. Ale obraz není partner a zamilovanost není láska. Je to všechno jenom klam, pro který jsme ochotni i zabíjet. Jenom proto, abychom alespoň o chvíli déle mohli být v říši zamilovaných. Avšak nic netrvá věčně a prožívání se začíná proměňovat. Zamilovanost ustoupí a člověk je vystaven faktu vnější i vnitřní proměny. Nejenže se mění obraz partnera v našich očích, ale měníme se i my sami. Přicházejí nové pocity a do duše se vkrádají první stíny. Cesta objevování vlastního osudu nekončí, ale právě začíná.
Pád iluze zamilovanosti
Co se s člověkem děje, když ho opouští iluze zamilovanosti? Začíná být strháván do hlubších sfér citu a první, s čím se setkává, jsou stavy vnitřní nespokojenosti, které cítil sice i dávno před zamilovaností, ale buďto na ně zapomněl, nebo si bláhově myslel, že s novým vztahem vzaly za své. V duši zrají různá podezření a nespokojenost s citovým životem. Člověk se však na začátku s takovou změnou cítění začne prát. Vzdorovat.

Je to stejné jako u Psyché. Přes den žije v pohodlí paláce (my chodíme do práce, řešíme každodenní starosti), v noci ji navštěvuje manžel, ale ani tak už se necítí spokojena. Začíná pochybovat o svém partnerském štěstí. Do toho jí závistivé sestry, které jsou v mýtu ztělesněním jejích vlastních pochyb, namluví, že by měla svého muže poznat. I když jsou personifikací závisti, přesto Psyché něco důležitého ukazují. Ukazují jí, jak je díky vlastní zamilovanosti zaslepená a tedy nevědomá, protože dosud nezná pravou podobu svého partnera, tedy ani samu sebe. Pochybnosti a vnitřní úzkosti byly v ní dosud zastíněny milostným poblouzněním. Nic v jejím životě se nezměnilo, to jen v Psyché se objevil stín pochybností nejen o správnosti životní volby.

Tady většina z nás končí a pokouší se všechny nepříjemné pocity zahnat a vytěsnit. Utéct ke každodenním povinnostem, uzavřít se temnému mraku. Hledat dál štěstí venku, v druhých a přes druhé. Dál spočívat v dětské nevědomosti.

Krize je volání nitra po změně
Avšak mýtická Psyché má velké štěstí. Její vnitřní touha po ztracené lásce neumírá, stále slyší ten vnitřní hlas, který ji volá, aby naplnila duchovní úkol – najít ztracenou lásku. Sílí v ní touha odhalit si navzájem své duše a setkat se s partnerem na hlubší rovině sdílení. Partner však dělá všechno pro to, aby se Psyché nepokoušela poznat jeho pravou podstatu, ale aby jej přijímala jen prostřednictvím jeho role. Přesně tak, jak se nám to děje ve vztazích. Psyché však dopřeje sluchu svým pochybnostem a své touze, proto trvá na poctivosti citových vztahů ze strany své i partnera.

Vztah vstupuje do krize. Pocity nespokojenosti narůstají. S nimi se dostavují i pocity nudy, zbytečnosti, zášti, nelibosti, odporu, zklamání, odmítnutí. A mnoho dalších. Pokud není takový stav reflektován, vede k dlouhodobé konfliktní krizi, která se stane životní náplní mnohých vztahů. Pokud reflektován je, může nás přivést k hlubšímu pohledu na sebe samé a na mnoho iluzorních, únikových a návykových způsobů, kterými se snažíme zajistit si bezpečí, vnitřní stabilitu a klid.
Vidina rozpadajícího se partnerství nahání mnohým velký strach. Ten často narůstá do podoby, že „vyřeší“ situaci za ně. Pod vlivem strachu člověk zahlazuje stopy cítění, upadá do deprese a přeje si všechno to, na co nemá, necítit. Zkouší dál žít návykovým a podmíněným způsobem života. Psyché se však vydává jinou cestou. Její další snažení je výsledkem touhy navrátit svému nitru ztracenou rovnováhu. Éros jí však takovou snahu nesmyslně odpírá.

Masky a role
Éros jako legitimní partner Psyché volá po tom, aby se nesnažila poznat jeho pravou podstatu, protože nehodlá měnit podmínky jejich vzájemné úmluvy. Chce být milován a přijímán pouze prostřednictvím obrazu a role, kterou pro svoji manželku – Psyché hraje. To však Psyché už nesnese. Uzavření partnera za maskou, kterou si nehodlá strhnout a žít dál bez jakýchkoliv hlubších citových projevů, je pro Psyché velká hrozba. Probouzející se emoce vytváří vnitřní přetlak. Narůstající vnitřní emoční tlak často přenášíme na partnera, útočíme na něj a vyžadujeme po něm změnu. Partner tlak neunese a začne nás také napadat. Oba dva egoisticky doufají, že svým útokem přinutí partnera změnit se a že jeho změna jim přinese vnitřní klid. Jednáme tak, protože zkrátka nevíme, jak si poradit s negativními pocity ve svém srdci a jak znovu navázat citové spojení s partnerem.

Protože mnozí z nás nejsou zpraveni o tom, že tento vztahový obrat je jen nezbytným psychologickým vývojovým faktem, velmi často uvěří, že se s tím nedá nic dělat, a rezignují. Buď tak, že hledají jinde, nebo to vzdají. Většinou však si proměnu svého nitra a změnu ve vztahu k partnerovi nedají dohromady a marně si myslí, že za to může ten druhý. Avšak psyché se ani tak nevzdává. Vydá se uzřít pravou tvář svého milého, i přes jeho zákaz. Avšak zakopne o toulec s jeho šípy a polije ho horkým olejem. On se probudí a s výčitkou uteče.
Psyché je jeho výčitkou a útěkem zraněná, zklamaná a odmítnutá. Uvědomila si, že ten, s nímž sdílela společný životní prostor, je úplně někdo jiný. Ve skutečnosti partner neutekl, zmizela jenom jeho iluzorní podoba. Psyché je ztracená. Musí najít cestu a způsob, jak najít svůj ztracený cit, tedy pokud v ní ještě nějaký zůstal. Protože jedině to by mohlo znamenat pokračování vztahu.
A tak celý příběh nabývá na dramatičnosti. Je to bod zlomu. Každý, kdo se vydá zachránit vztah od nesmyslných představ a iluzí, nastupuje transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu. Vydává se vymanit sám sebe z citových závislostí a emocionálních podmíněností, které jej svazují v každodenním rozhodování. V této chvíli musí být Psyché připravena podívat se nejen na to, jak jí partner uniká, ale hlavně na to, jak se ve skutečnosti cítí, jaká je ona sama a co se s tím dá dělat.

I když nevíme, co láska ve skutečnosti je, přesto dokážeme cítit a vnímat to, co v nás probouzí. Víme, jaké to je žít s ní ve svém srdci. A protože lásku v životě často ztrácíme, děláme pak plno věcí, abychom ji znovu nalezli. Často však většina z toho, co pro lásku děláme, díky naší nezralosti city spíše zahání. Proto lásku nenalézáme, ale čím dál tím více spíše ztrácíme. A mnozí z nás se víc a víc citově uzavírají, dostávají se do těžkých životních situací a vztahových či osobních krizí.

Příběh lásky nás vede od prvotních iluzí o tom co je láska, a co je vztah, přes první procitnutí, že představy o vztazích se od reálných vztahů velmi liší. Vztah se nachází na rozcestí. V tomto místě je třeba se rozhodnout, zda chceme dál žít za maskami a v zajetí (ale také bezpečí) své role, nebo se vydáme na složitou, nejistou cestu objevování sama sebe.
Inspirujme se příběhem lásky Érota a Psyché, kteří se ocitli právě na tomto rozcestí. Jak se to děje dál? Psyché je v nové situaci zoufale nešťastná. Zamilovanost skončila. Psyché si zatím stanovila jediný cíl. Ví, že touží po hlubokém, poctivém citovém vztahu, založeném na vzájemné otevřenosti a oddanosti. A je ochotna pro to udělat cokoliv.

Aby získala zpět svoji lásku, svůj skutečný cit, musí v mýtu splnit téměř nesplnitelné úkoly, díky nimž se naučí odevzdat své chtění, lpění, a představy, které jí bránily pochopit to, co se vlastně s její láskou stalo, jaký to má smysl a proč se to děje. Mnozí z nás však tak daleko jít nechtějí. Chtěli by se svých duševních strastí zbavit pohodlně, bez obětování duševního pohodlí a beze změn. Chtějí, aby všechno bylo tak, jako dřív. Zatím nevědí, že také touží žít ve stavu citového chápání, který je obrazem vyzrálého ducha.

Vztah k vlastní duši
V období vztahových a osobních krizí je nejvyšší čas, aby se člověk naučil naslouchat. svému nitru. Začal se konečně zabývat sám sebou, protože si přestává rozumět a k tomu všemu se necítí vůbec dobře. Žije v pocitu, že ztratil něco velmi důležitého. Vnímá to sice jako partnerské odcizení, ale ve skutečnosti se odcizil jen sám sobě. Jak se to pozná? Jednoduše. Dělal a dělá věci, které dělat nechce, říká slova, která vyslovit nechce, chová se tak, jak nechce, cítí se tak, jak nechce, a nemůže si pomoci. Jeho psyché má skutečně silný důvod k vnitřnímu pláči, zmatku a chaosu, do kterého se dostala. Chce zpátky svůj éros. Chce zpátky svůj ztracený cit, chce svoji lásku. Temné pocity, které ji svírají, nejsou pro ni dobré. Díky za takový motiv.

Pokud má náš životní příběh mít skutečně transformační charakter, Psyché se nemůže zastavit v poznání tak, že si třeba najde jiného partnera a zahalí se do nové představy či iluze. Další události se však odvíjejí podle toho, jakou cestu a způsob k řešení své životní situace člověk zvolí. Cest a přístupů je mnoho. Vědomá kultivace vztahů neodmyslitelně spojená nejen se vším tím, co je projevené venku, ale také s tím, co se skrývá a co svazuje naše vědomé postoje zevnitř. Rozpadající se vztah je příležitostí k uvědomění, nikoliv jen pouhým hrobem zapomnění. Je přímo voláním po poznání.
Proč nedokážeme žít v harmonii?
Vztahy se vždy stanou. Neplánovaně (nepočítám-li sňatky z čistého kalkulu, ale o těch tady není řeč, ty jsou spíš legitimní prostitucí). Vztah je hluboká citově – emocionální vazba, která vzniká mezi dvěma lidmi navzájem. Vztah je něco, co žije uvnitř nás samých, projevuje se navenek, ovlivňuje stav vědomí a někdy nás doslova vnitřně k tomu druhému připoutá, přestože se navenek jeví jako neslučitelný nebo se tak dokonce skutečně projevuje.
Vztah – takový, jaký je ve své celistvosti – je velmi pravdivou výpovědí o tom, jací jsme. Ukazuje nám nejen to, co na sobě tak dobře známe, ale odkrývá i nevědomou stránku našeho osobního života. A tady je kámen úrazu. Zrcadlový obraz nás samých v těch druhých je někdy tvrdým oříškem i pro akademickou psychologii, tak proč by to měla být samozřejmost pro běžného člověka, který si navykl očekávat od vztahu něco úplně jiného než poznání své vlastní nevědomosti skrze druhé?

Vědomí samo o sobě vztah nevytváří. Kdyby ano, každý vztah by byl jen obrazem našich vědomých přání a tužeb. Všichni bychom chtěli s těmi druhými být přátelé, milenci, vycházet se všemi v dobrém a žít v harmonii „ever after“. Jenže taková kolektivní halucinace patří do červené knihovny nebo spíše do pohádek pro dospělé.

Do vztahů se i přes iluzi nekonečné a ničím nerušené harmonie dříve či později vkrade zlý duch, který nám nažene strach a začne nás od toho druhého oddělovat pocity či emocemi, s nimiž si nevíme rady a mnohdy je racionalizujeme tak, že vypadají jako rozumná stanoviska typu „už nechci být zraněn“ apod.
Ve skutečnosti jde pouze o to, že dospělý člověk naší doby postrádá nástroj na řešení složitých emocionálních konfliktů, potažmo partnerských krizí, do nichž ústí v dnešní době většina vztahů kolem nás.
Síla, kterou jsme přitahováni k druhému člověku, přestože se svazek mnohokrát jeví neharmonicky a nefunkčně, má svůj smysl a význam i přesto, že mnozí se jí rádi vzdávají pro svůj „klid“. Někteří se však nenechají odradit, přestože vztah je pro ně zraňující – většinou o to více, kolik nezpracovaných zranění zůstalo ležet na dně jejich duše.
Ty jsou každým novým vztahem opět aktivovány a derou se na povrch směrem k vědomí. Tomu hlubinná psychologie říká aktivované nevědomí. Čím méně vědomě jsme procházeli minulými vztahy, tím více se s každým dalším vztahem uzavíráme sami sobě a druhým. Myslíme si, že nemáme žádný nástroj k tomu, abychom se dokázali s takovými „zraněními“ vypořádat.

Když minulost deformuje realitu
Nevědomí dělá to, že na našeho milého přenáší obraz, který my sami považujeme za skutečnou osobu. Protože si nejsme vědomi toho, že hledíme pouze na výtvor vlastního nevědomí, považujeme svůj obraz mylně za toho druhého. Ale jak poznáme, že se jedná o naše nevědomé projekce? Vodítkem jsou emoce.
Emoce jsou energetické proudy, které dávají vnějšímu vztahu dynamiku. Jejich úkolem je vynést na povrch právě ty nevědomé části nás samých, ke kterým získáváme emoční vztah právě přes druhé osoby. Zjednodušeně řečeno: to, co se nás na druhých dotýká, nedokážeme přisoudit sami sobě – a právě o tyto části charakteru většinou jde.
Ve snaze oddělit se od všeho, co nám na druhých vadí, zbouráme to, co jsme předtím roky pracně budovali. Rozchody, vřava, tahání o děti, pomluvy, sebelítosti. Oběti a pachatelé. Zkrátka boje všeho druhu nahrazují skutečná řešení. Namísto toho, abychom poctivě pátrali ve vlastním nitru a učili se v takových situacích rozlišit klamné obrazy, vracíme se zpátky k nevědomým a prastarým primitivním návykům odstranit z vnějšího světa všechno to, co narušuje náš zdánlivý klid.

Mnohdy neváháme použít zvrácené prostředky, nástroje a důvody pro jejich použití, jež jsou daleko za hranicí zdravého rozumu. Někdy zírám, na co na všechno člověk přijde a jakými prostředky dokáže přesvědčit sám sebe o legitimitě svého chování a postojů, které používá jen proto, že má chatrné svědomí a prázdné srdce.
Jenže to, co stačí rozumu, mnohdy nestačí pro dostatečné uvědomění si toho, co bylo výše řečeno.  Pokud vám to přijde příliš složité, budu konkrétnější. Často sami víme o své počáteční uzavřenosti. Tyto počáteční uzavřenosti vycházejí z minulých zkušeností. Přitom se tak může chovat i ten druhý. Možná si ani neuvědomujeme, do jaké míry sama uzavřenost a strach z dalšího zranění promítá ve skutečnosti na partnera. A často to prožíváme, jako by se to už stalo. A podle toho také dotyčný vztah vypadá.
Co když je to jen náš vlastní další strach z odmítnutí, strach prožívat to, co jsme si prožili už mnohokrát a dosud správně nezpracovali. Co když je třeba zrovna toto jedna z možných příčin, co naše další vztahy deformuje a my to pokládáme za „objektivní“ realitu?

Člověk a jeho obraz
Moderní hlubinná psychologie je tady hlavně proto, aby nám ukázala možnou cestu do vlastního nitra a pomohla nám vidět a rozlišit subjektivní obrazy, které promítáme na druhé, a navrátit je vlastní psychice. Odměnou nám je pravdivý obraz o nás samých a o těch druhých.
Za iluzí se skrývají skuteční lidé, kteří nesou nejen naše obavy a úzkosti, ale i nepřijaté charakterové vlastnosti. Anebo naopak: promítáme si do nich své nejlepší stránky, a potom jsme to zase a opět my sami, kdo se cítíme být vedle nich těmi horšími. Když to rozpoznáme, uleví se nám i našim vztahům.

Tak už to zkrátka v životě chodí. Jak vidno, zřejmě ještě všechny nástroje a možnosti nejsou ani zdaleka vyčerpány, protože pokud se nespustíme směrem ke svému vlastnímu nitru a nepoznáme, kolik iluzí stojí mezi námi a vnějším světem, nejsme schopni vnímat skutečný stav věcí, sami sebe a vztah takový, jaký opravdu je.

Život v pohádce
Tady bych skončil s psychologickým poučováním. Kdo hledá, najde. Kdo chce poznat pravdu, udělá pro to mnohé, kdo ne, zůstane na povrchu věcí a bude se donekonečna trápit tím, jaké to vlastně všechno je bolavé a nekonečně zamotané. Citový život je někdy velký oříšek a očistit se od nánosů zrcadlení, které promítáme do druhých osob je věru dlouhá cesta.

Iluze jsou hustou sítí, která polapí každého, kdo se nechá chytit. Co by člověk neudělal pro chvilkovou emocionální úlevu? Co by člověk neudělal pro to, aby na chvíli necítil tíhu zodpovědnosti za to, čím je a čím se stane, tedy i za to, čím jsou a čím se stanou jeho vztahy. Vždyť jsou tím nejvěrnějším obrazem nás samých.

Spát jako Šípková Růženka se nevyplácí. Královský palác pak obrůstá růžovým trním. To je totiž onen sen, který sníme, a trny jsou iluze, jejichž vlivem se postupně stáváme nedůvěřivými. A kdo ví, jestli se dneska ještě najde princ, který má takovou odvahu a sílu, aby se vaším trním prosekal. Prožít do hloubky vztah a uvědomit si všechno, co k němu patří, tedy i poznání sama sebe, znamená mnohdy konec snu a začátek pravdy o životě takovém, jaký je. Síla lásky má přece jenom kouzelnou moc, i když tomu rozum nevěří. Láska není ohněm pro myšlení, ale pro lidské srdce. To, co je pro rozum vhled, to je pro srdce láska, to je pro duši světlo. Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří.
A jak vypadá samotný konec?
V mýtu se Psyché a Éros shledávají v upřímné lásce. Sjednocují se. Zkouška, kterou si prošli, jim umožnila nejen poznat jeden druhého, poznat se navzájem, ale hlavně poznat sama sebe. Poznat se ve chvílích nejtěžších.
Stav vzájemného nejvyššího citového naplnění je popravdě zasloužený, neboť nebyl budován násilně, ale postupným poznáním. Nový vztah není již založený na podmíněnostech, jimiž byl svázán před poznáním. Není tu snaha vnutit svojí vůli druhému, ani se podřizovat nesmyslným partnerovým požadavkům, ani žít pod vlivem rádoby starostlivé péče, která zastírala touhu mít svět a druhé v něm pod kontrolou.
Jejich vztah je založený na hlubokém citu a ne na slepé zamilovanosti. Ne představa šťastné budoucnosti, ale vědomí, že když se pohár společného života naplní, jsou ochotni vztah opustit, změnit formu a vydat se dál putovat neznámou krajinou a nechat se vést hlasem svého srdce. Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří. Jsou vzájemně propleteny. Vztahy jsou oním tajemným impulzem a výzvou k putování vlastním nitrem za dosažením citových hodnot, které se ego-osobnosti nedostávají.

Ten, kdo je zpraven o zákonitostech své duše, ten je sám v sobě. S tím to je a bude vždy v pořádku. Ten, kdo nepěstuje vhled do vlastní duše, zůstává nevědomým, nepoznává sám sebe. Nevědomci se necítí dobře nikde. Jsou nespokojeni všude a mezi všemi lidmi. Ale kdo má srdce a hlavu na pravém místě, ten vidí sebe v druhých a je spokojen všude a s každým. Když nežijete sami sebou, ale jen myšlenkami, ve skutečnosti jen překážíte sami sobě. Člověk má sám sebe vidět ve všech věcech, a učí se svoji mysl navyknout na to, že všechno, s čím se setká, vychází z něj. Kdo je obrácen i do sebe, ten si toto naladění umí udržet. Když jsme odděleni sami od sebe, jsme odděleni i od všeho ostatního a kráčíme do náruče osamění.

 



© Na tento web se vztahuje Copyright.   Doporučuji webhosting ToJeOno.cz   Jiný přístup a pohled na věc v encyklopedii Wikina.