Sebepoznání

Život je procesem proměn, skrze něž se vyvíjíme ve fyzickém, citovém, emocionálním, mentálním i duchovním slova smyslu. Vývoj a transformace jsou přirozenými nároky života, aby dostál svému hlubšímu a vyššímu smyslu a naplnění.

Pakliže jsme si navykli žít způsobem v němž popíráme sami sebe a unikáme ze setkání se sebou, pak jsem ztratili kontakt se svým Já. Není divu, že se pak člověk ocitá v situacích, v nichž je opakovaně konfrontován s vlastní neschopností vědomě žít sám za sebe a uvědomit si, že se vlastně vůbec nezná.

Transformace je proces, který má tuto věc napravit: vede každého k pravému poznání sama sebe. Transformace je životní nutnost. To, že se dostáváme do problémů a krizových životních situací, je nakonec dobře, protože to je jediné co nás přinutí začít se zabývat sebepoznáním. Na zvládnutí tohoto procesu závisí celý náš další život.

Náš přístup je motivován snahou zpřístupnit každému přímé poznání a pochopení sama sebe skrze vlastní prožitou zkušenost. Přinést člověku nové informace a dovednosti, aby ze setkání odcházel psychologicky poučen a s pochopením toho, se mu děje. A zároveň odcházel vybaven nástroji k tomu, aby dál se svými stavy pracoval, poznával je a vyrovnával se s nimi.

Náš přístup jsme pojmenovali jednoduše sebepoznání, protože jeho cílem je uvědomění si sama sebe, poznání soudobého světa a vztahů v něm. Poznání – kdo jsem já – přináší odpovědi na všechny otázky.

Co je ve stručnosti proces sebepoznání v našem pojetí?
Je to proces, během něhož se vracíme zpět do života a obracíme pozornost směrem do nevědomí. Mapujeme a znovuprožíváme vztahy a systémy, v nichž jsme žili a byli vychováni. Většina zranění a utrpení osobního charakteru, jež v dospělosti prožíváme, má původ v dětství a v situacích, které jsme tu zažili. Ty přebývají v našem nevědomí jako tajné programy a skrytě působí po celý dospělý život.

Jejich uvolněním z nevědomí nastává vědomá proměna ego-osobnosti a startuje se proces transformace. Pokud se vyvíjíme v uvědomění sama sebe, tak postupně poznáváme a osvobozujeme skutečnou vnitřní osobnost. Zkrátka odkrýváme a dobýváme skrytá, nevědomá a hluboká území mysli, abychom poznali, kdo jsme na lidské úrovni.

Ego, takové jaké je, nemá jen negativní význam. Ego, je integrační funkce a dává věcem ve vztazích smysl. Může být zdravé a být souhrnem dobrých vlastností, rovněž tak může být sobecké a plné negativních vlastností. Takže, pokud vědomě poznáváme a budujeme osobnost, musí v životě každého z nás dojít k posunu od špatného ega, ke zdravému a dobrému egu. Ale tím to nekončí, lpění na egu brání pochopit všechno to, co ego není, tedy ne-ega.

Vývoj tedy s poznáním ego-osobnosti nekončí. Dalším hlubším smyslem sebepoznání je rozlišit iluzorní povahu osobnosti a poznávat mysl, její hranice, obsahy a jejich podstatu na mnoha úrovních její existence. Proto učíme technikám, které nám dají možnost poznání toho, co je skutečně a co je mysl.

Mysl je otevřená nejen do světa projeveného, ale i do světa neprojeveného. Pokud má člověk v úmyslu vědomě přesáhnout své ego může díky sebepoznání začít nacházet a kultivovat neustálý pocit sepětí s mocí, která stvořila věci tak, jak jsou. Tím se stává mnohem citlivější a jeho schopnost vnímat spojení s neprojevenou neviditelnou realitou sílí.

Začít žít v přítomnosti znamená nalézt moudrost poznání, která nás vede nejen k tomu lepšímu v nás, ale i k tomu neprojevenému, co nás přesahuje.